Úvahy a inspirace

Stars HOllomouc

O Olomouci už jsem tady na blogu jednou psala. Na město, kam jsem se vracela jen na víkend, se však teď dívám jinýma očima a hlavně v jiném kontextu. Už nejsem jen víkendový lufťák, jsem zase obyvatelka města.

Olomouc jsem nikdy úplně neopustila, ale zároveň jsem tu 10 let soustavně nežila. Neměla jsem přehled o tom, co se tu děje a každá nová trhlina po strženém domě mě šokovala. Jako před několika lety, když zbourali před nádražím kulturní dům Sidie, ve kterém jsem měla maturitní ples. Vyšla jsem před nádraží a vyděsila jsem se, že jsem vystoupila na špatné zastávce. Dnes je tam fancy hotel. Rodičům jsem se vždy smála za to, že nikdy nepřestali kinu Metropol říkat Pohraniční stráž, i když se po revoluci přejmenovalo. Teď jsem to já, kdo naviguje kamarády z Prahy k Prioru, kterému se však od jeho rekonstrukce říká Galerie Moritz. A tak město znovu objevuji a zbývá mi toho objevit ještě spousta! Především prahnu po sekáčích. Znám britský outlet Charley na Náměstí hrdinů, The Hang na ulici 1. Máje a Letňák, ale to přece nemůže být vše! Zvlášť když jsem si letos předsevzala, že si celý rok nekoupím žádný nový kus oblečení. Pak taky musím najít nějaký dobrý večerní podnik, nemyslím jen hospodu na pivo, ale něco, kde nepotkám taťku a hlavně místo, kde se schází moji vrstevníci. Něco jako klub, bar, ale takový, kde nejsou podmínkou pro vstup koženkové kalhoty a nalepovací řasy. Kavárenská scéna tu během posledních pár let dost ožila (Traffic coffee, Trouble coffee, Pikola), takže věřím, že si najdu i večerní zábavu.

Ty nejlepší věci, ke kterým se člověk rád vrací, naštěstí zůstaly. Olomoucké parky. Prodavačky v obchodě, které si tě pamatují nebo vědí, čí jsi. Tržnice. Procházky na Poděbrady (aka Poděsy nebo pro opavdové pamětníky Geby). Hanačka s fotoaparátem. Liduprázdné náměstí v sobotu večer. Paní prodávající růže, která o víkendových nocích navštíví všechny podniky (a funguje jako takový signál, že je čas jít domů). Hladové okno u Řeka, kde si člověk ve 2 ráno spraví náladu smaženým sýrem v bulce. Nedělní pivo před oběděm v hospodě U Fleků (pro pamětníky U Halbicha). Krátké vzdálenosti. Všude se dá dojít pěšky a kolikrát je to nevyhnutelné – teprve si zase zvykám, že tramvaje tu nejezdí každé 2 minuty jako v Praze, takže mi pravidelně ujíždějí před nosem a než čekat na další, která jede za 15-20 minut, dostanu se na určené místo pěšky rychleji. Nedělní běžecký závod v parku, na jehož konci se nedostávají medaile, ale lívanečky. Rodina a staří přátelé. Povědomé obličeje na ulici. Nikdo se nikam nehoní, naopak mě tu každý zaskočí otázkou: „Proč tak valíš? Kam spěcháš?“ Možná, že mi Praha začne chybět, ale já z ní koneckonců ještě nadobro neodcházím. Teď přesně potřebuji tohle, zpomalit, vrátit se do Stars Hollow, jako Rory Gilmorová. Ne všechno se děje v Praze a spousta se toho, třeba i s mým přičněním, může dít tady, ve Stars HOllomouci.

Olomoucké umění v podchodu

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s