Time management

Někdy se musím pochválit. Vím, že to obzvlášť v našich zeměpisných šířkách nemáme moc ve zvyku a že to trošku zavání nějakým narcicismem, ale někdy si zkrátka musím fakt říct, jo Peťo, jseš sakra dobrá.

Často se mě lidi ptají, jestli mě už neunavuje to dojíždění z Prahy do Olomouce. Je to přesně rok, co jsem se přestěhovala zpátky do Olomouce a díky (velké díky!) mé šéfové a povaze mé práce + skvělým pražským kamarádkám a kamarádům (kteří mě nechávají u sebe přespat) mám možnost pracovat tímto hybridním způsobem, část týdne v Praze, část týdne v Olomouci (a hodně času ve vlaku). Nebudu lhát, co se začalo pozdě rozednívat a brzy stmívat, je to o něco těžší. I přesto si to ale stále do jisté míry užívám. Mám to ráda. Pořád mi to ještě vyhovuje. A vlastně to i dost nahrává pracovnímu procesu a vůbec tomu, kolik času a enegie člověk čemu věnuje. Hybridní pracovní prostředí a přesuny mezi dvěma městy člověka naopak velmi rychle vycvičí nakládat dobře s časem. Mezi Českou Třebovou a Pardubicema je navíc za oknem nejkrásnější home office. Ale samozřejmě to není pro každého.

Já si dneska ale připadám jako hvězda, protože jsem stihla:

pomalé ráno, takové to, jak si dá člověk tři budíky, ale ani na jeden nevstane, protože mu to ten vedle něj v posteli nedovolí. A pak mi ještě uvaří vajíčka, takže výjimečně nesnídám za pochodu, ani za milion ve fancy pekařství.
Přejíždím z Letné do kanceláře na Chodově, i když leje, jdu po dolů po Miladě Horákové pěšky, protože si chci užít trošku nostalgie a zavzpomínat na svá léta v Holešovicích. Tolik vzpomínek! Na chvíli se mi zasteskne po Praze a začnu porovnávat všechna pro a proti, proč jsem tam a už ne tady, jestli to bylo dobrý rozhodnutí a vůbec.
Schůzka č. 1, nakonec jen online, schůzka č. 2, konečně na sebe mám čas s mojí šéfovou a během hodinky se stihneme posunout v projektech i zasmát se nad vtipnýma fotkama.
Na oběd se přesouvám zpět na Letnou, na oběd s dodavatelem. Nějak mi nedošlo, že kolegové, kteří mají jít se mnou, nemusí nutně jet z kanceláře, takže nakonec jedu tam i zpět MHD. Na nostalgii už není čas, během cesty vyřizuju maily a úkoly do prezidentské kampaně pro Danuši.
Vracím se do kanclu na Chodově, i když bych se nejradši zastavila ještě na dezert za ranním mužem, když už jsem zase na té Letné.
Další schůzka v kanclu, kolega už to celé vymyslel, takže je to rychlá schůzka, přesně víme, co každý z nás teď musí udělat, takhle se mi to líbí, žádné zbytečné řeči, ale akce.
Odešlu v mezičase několik dalších e-mailů, pozdravím kolegy, se kterýma se zase týden neuvidím, zjistím, co je u koho nového. Na to, jak málo jsem v kanclu, mám podle mě docela slušný přehled.
Přejíždím autobusem č. 136, který bývával mým denním chlebem, na Vinohrady, stihnu zkontrolovat můj oblíbený sekáč (TTJS), výjimečně si nic nekoupím a potkám se s Dádou, se kterou už se několik týdnů naháníme. Dáme si svařák na Míráku, ale máme si toho ještě tolik co říct a je zima, takže…
Zapadneme do Grosetta, kde jsem naposled byla na jedny velmi opuletní patnáctiny, objednávám víno a krevety, ať to bachor urve, jak říkáme u nás na Hané, dlouho jsme se neviděly, tak ať to stojí za to. Vyprávíme si, co se nám za poslední týdny přihodilo, náramně se u toho bavíme a při debatě o orálním sexu artikulujeme neslyšně určitá slovíčka, abychom příliš nevyděsily pár vedle nás, který je tu očividně na prvním rande a orální sex mají pravděpodobně ještě přes sebou. Chlapci sotva narostly vousy, takže možná mají ještě všechno přes sebou, ale kdoví, možná že ta dnešní mládež by nakonec mohla poučovat i nás dvě. Grosetto vibruje hlasy a smíchem lidí a já jsem ve svém živlu. Vím, že mluvím moc nahlas, ale neskonale si to užívám. Zase ten pražskej vibe, co mi v Olomouci občas chybí.
19:05 platím, objímám Dádu a doufám, že se zase brzy uvidíme. Bylo to velmi osvěžující setkání. 19:12 nastupuju do metra na Ípáku a 19:18 už jsem ve vlaku. Mezitím stihnu objednat dárek pro mamku k Vánocům. Pendolino vyjíždí v19:25. Super, dneska ho mám zadarmo díky bodům v aplikaci Můj vlak, což je jedna z nejlepších aplikací vůbec. České dráhy už nejsou tak špatný, jak bývaly. Nastává ten okamžik, kdy mě obyčejně všichni litují, ještě máš před sebou dlouhou cestu, ale ono to tak vůbec není. Není rozdíl mezi tím, jestli si novej díl Bílého lotusu na HBO pustím v pohodlí Pendolina nebo domova. Tak jako tak čumím do obrazovky. Předtím ještě stihnu vyřídit několik mailů a telefonátů pro Danuši do prezidentské kampaně. A taky po očku pokukovat po gentlemanovi, který sedí přes uličku.
Píše mi kamarádka, které jsme pomáhala s organizací jedné akce v Olomouci. Chce mě na další. Je to lákavá nabídka, i když netuším, kam to narvu. Slibuju jí, že když to bude po volbách, tak klidně.
Píšu tenhle článek, kterej nemá žádný poselství, je to jen aktuální hnutí mysli. Ale jo, možná má poselství. Když se chce, všechno jde. Když člověk dělá, co ho baví a naplňuje, tak si to dokáže zorganizovat. A jo, taky si uvědomuju, že to není bůhvíjaký umění tohle zvládnout za jeden den. Co by teprv mohly říkat matky. Ale i bezdětné si přece můžou připadat výkonně, no ne?
Nejsem unavená. Mám za sebou téměř polovinu týdne, cítim, že mě lehce škrábe v krku a možná už v 21:57, kdy mám příjezd do Olomouce, nestihnu žádný MHD. Ale nejsem unavená. Naopak. Cítím se extrémně nabitá a živá. Možná za to všechno může letenský muž (já vím, je to ironie, začít si s Pražákem po tom, co jsem se odstěhovala z Prahy), který to se mnou vážně umí. Když má člověk uspokojivý sexuální život, objeví v sobě nevídanou energii. Ale není to jen tou postelí, taky mě neobyčejně podporuje ve všem, co dělám. Nepřipadám si jako hadr na holi. Připadám si, že všechno, co dělám, má smysl. A možná právě díky tomu, to zvládám. Protože mě to baví. A vím, že jsem v tom dobrá, protože jinak by si mě všichni ti lidi do společných projektů nevybírali. Snad poprvé v životě rázně shodím z vlakového stolečku imposter syndrom. Ha! A už je tu olomoucké drncání, projeli jsme Zábřehem, Červenkou a Štěpánovem a už je tu Olomouc. Když má člověk co dělat, tak je vzdálenost Praha-Olomouc jako Chodovec-Orionka. Někteří kolegové možná ještě do teď datlí do notebooku, i když z domu. Já budu do 11 v posteli a dost možná budu první.