Úvahy a inspirace

Dárky

Jak už jsem avizovala na sociálních sítích, ten vůbec nejkrásnější dárek ze všech dárků a všech Vánoc vůbec je letos synovec, který se měsíc před Štědrým vyklubal na svět. Všechny ostatní dárky jsou v porovnání s tímto dárečkem jen mrzké zbytečnosti (i když prádélko z Paonu, jak jinak než od maminky, a panákové skleničky od Radua Crystal velice oceňuji).

Já sama jsem si pak darovala dva velké dárky. Prvním z nich je znovu nabytá svoboda, kterou jsme si nadělili s Cyrilem navzájem. Samozřejmě, že mě stále opravdu hluboce mrzí, že nám to nevyšlo, protože Cyril byl v mnoha ohledech ten pravý. V daleko větším množství ohledů jsme však nebyli ti praví jeden pro druhého a proto je potřeba jít dál.

Jít dál taky někdy může znamenat vrátit se o kousek zpět anebo úplně na začátek. Po odstěhování z Přední Kopaniny jsem se tak vrátila zpátky k rodičům, což s sebou nese jisté výhody i nevýhody. Výhodou jsou bezesporu domácí strava a všelijaké nejen vánoční opečovávání. Fakt, že sestra porodila a naši jsou tak poprvé prarodiče mi taky dost nahrává v tom, že na mě nejsou kladeny žádné nároky, přestože jsem ta starší. Tedy jak od koho, před babičkou můj rozchod zatím tajíme, abychom jí nepokazili Vánoce. Jinak ale zatím vcelku obstojně překonávám cuffing season a odolávám soucitným pohledům a narážkám známých, kde že mám toto ženicha, tik tak a co s tebou Petruško bude. Co by bylo? Hodlám se mít dobře, protože zase jednou budu dělat to, co chci já a především v tempu, které mi vyhovuje. Všechny lítostivé myšlenky už navíc brzy nahradí jeden velký projekt 3+1. Druhým dárkem je totiž hypotéka, kterou jsem těsně před Vánoci podepsala. Zdá se, že rozchod uvedl do pohybu spoustu věcí, nad kterými jsem už nějakou dobu uvažovala, a všechny okolnosti to tak nějak přihrály a já mám teď míč na svojí straně hřiště. Teď už jen sebrat odvahu a pořádně do toho kopnout. Beru to taky jako takový dárek, jak se přestat bát i těžkých rozhodnutí a na nic už nečekat. Protože běžně nejsem zrovna člověk, který se vrhá po hlavě do neznáma. Nemůžu spát a tak si vezmu do postele knížku od Ježíška, novou Pavlu Horákovou. A tam hned na první stránce stojí:

Musely se jedny po druhých zavřít tolikery dveře, aby mi to konečně došlo. Abych pochopila, že jsem uvězněná v kleci, ale že smím chtít od života víc. A že je podstatný rozdíl mezi tím, co bych chtít měla, a tím, po čem skutečně toužím. Uvědomila jsem si, co je svoboda, až když jsem o ni přišla. Ale díky tomu vím, že už se jí nechci vzdát. Teď, když se jedny dveře pootevřely, běžím do nich střemhlav, než zase zaklapnou. Chci si zvolit své místo ve světě, a ne být usazena na to, které mi určili nebo které na mě zbylo. Příliš dlouho jsem ochotně plnila cizí přání, i ta nevyslovená, protože jsem se tolik bála samoty. A přesto mě letos samota dostihla. Jenže být sama není totéž jako být sama za sebe. Cítím, že teprve až si to druhé vyzkouším pořádně, budu moct někam skutečně patřit. A svobodně se rozhodout, kam patřit chci. Nikoli ze strachu, ale z lásky.

A mně nezbývá než dodat: Z lásky k sobě. Protože to je něco, na co neustále zapomínám, i když jsem cílovka, kterou masírují motivační self-care citáty od rána do večera. Nejvíc motivační mi letos nakonec přišel post od Holek z marketingu (jejichž báječnou juniorní akademii jsem letos absolvovala, ale o tom třeba jindy):

A toho se v novém roce chystám držet!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s