Zjistila jsem, že jsem poslední dobou strašně netrpělivá. Neumím čekat a chvíli jen tak neposedím. Místo abych si vychutnala sladké nicnedělání, jsem naprosto bezmocná.
Uvědomila jsem si to minulý týden, když mi těsně před nosem ujel autobus z Bořislavky na Přední Kopaninu a další měl jet za 20 minut. 20 minut! Krátká doba, například když se zakecáte s kámoškou na rohu, ale proklatě dlouhá doba na Bořislavce, kde nic není a já s sebou neměla ani časopis. Zírání do telefonu jsem si nejen zakázala, ale baterka se mi držela na posledních 10 %, které jsem potřebovala k prokázání se elektronickou lítačkou při vstupu do autobusu. First world problem…
Zalezu proto zpátky do metra a vyloženě jen z dlouhé chvíle, ani ne z hladu, si koupím plátek pizzy v umaštěném stánku, protože nic jiného už tu otevřeno není. Znuděný chlápek, který už je dost starý na brigádníka, ale kariérní postup očividně neplánuje, hodí kus šunkové pizzy na lopatu a sotva ji strčí do pece, už ji zase vytahuje. Mávnu kartou nad terminálem a dostanu kousek studené pizzy, protože se samozřejmě za tu vteřinu nestačila ohřát. Rýsuje se na ní dokonalé kolečko šunky, což vypadá trochu podezřele. Mohla bych se s prodavačem dohadovat, ať mi ji ještě přihraje, zabila bych dalších pár minut, ale rezignovaně si beru papírový tácek s tou lahůdkou, velmi opatrně si ji nasměruju k puse tak, aby na mě nevytekl olej z jejího povrchu, a na tři velké kousy do sebe narvu tu mastnou gumu s absolutně nulovou výživovou hodnotou. A teď ještě ten papírový tácek. Jako správná občanka ho nechci jen tak hodit do komunálního odpadu. Stačí, že jsem si zaneřádila tělo, nemusím i přírodu. Jenomže kde teď na Bořislavce najdu kontejnery v docházkové vzdálenosti? Nořím se mezi nízké bytovky kolem tramvajové trati, dokud neuvidím záblesk modrého plastu. Kouknu na hodinky, je to jen tak tak. S úlevným pocitem právě vykonaného ekologického skutku se vracím na zastávku, ale ouha, autobus zrovna přijíždí. Mírně zrychlím, pak se dám raději do běhu. Gumová pizza se mi nepříjemně převaluje v žaludku. Doběhnu přesně ve chvíli, kdy řidič zavírá dveře. Do hajzlu, chce se mi řvát, zasraná Bořislavka, pitomá Kopanina, tohle by se mi na Vinohradech určitě nestalo! Za všechno v tu chvíli může chudinka Kopanina. Řidič otevře znovu dveře, naskočím do nich, nahlas poděkuju a dalších 10 minut se vydýchávám do respirátoru. Cítím levnou šunku a je mi na zvracení. Pozoruju z okna západ slunce nad Prahou a dál vydýchávám. Je to určitá forma meditace, na kterou si nikdy nenajdu čas. Začnu rozjímat nad barvou zhasínajícího nebe, až úplně zapomenu stisknout tlačítko na znamení a přejedu o jednu zastávku. Žádnej spěch. Sundám ten zpropadenej šunkovej respirátor, opravdu zhluboka se nadechnu a studeným skoro jarním večerem se vracím pešky na svou výstupní zastávku.
Nevím, co je tohle za diagnózu, že neumíme jen tak nic nedělat. Potřebovala bych znovu do Brazílie. Ne proto, abych si přivezla brazilskou mutaci, nebo snad proto, že by mi tak neukojitelně chybělo cestování, jak teď všichni deklarují na sociálních sítích. Ze všeho nejvíc bych se zase potřebovala naučit tu jejich pohodičku, prosedět půl dne v křesle s cafezinho, jen počítat papoušky a nedělat vůbec, ale vůbec nic. Jen dýchat. A pozorovat. Zbavit se pocitu, že musím pořád něco dělat a každý den splnit nějaký úkol.
Baštanka bloguje 