Cestování

Můj workcamp v Brazílii (článek do Hanáckých novin)

Věděli jste, že Tomáš Baťa nebyl jediný slavný baťovák a že měl nevlastního bratra? Já totiž ne. A už vůbec jsem nevěděla, že Jana Antonína Baťu znají lépe než u nás v Brazílii. To jsem zjistila loni v létě. Na pár týdnů jsem vyměnila kancelářskou židli za dobrovolnický projekt neziskové organizace INEX. Z rodné Olomouce jsem se vypravila za češtinou na místa, kde ještě donedávna nebylo nic než džungle.

Batayporã, tedy Baťova Dobrá Voda v jazyce původních obyvatel, je asi desetitisícové město ve státě Mato Grosso do Sul na středozápadě Brazílie. Bylo založeno roku 1967 jako vyvrcholení projektu Jana Antonína Bati a vzniklo na ploše 100 tisíc hektarů vymýceného pralesa. Nese sice jméno po Baťovi, avšak za založením města a jeho rozkvětem stojí ještě jiný významný Čech. Tedy přesněji řečeno Moravák. Baťův blízký spolupracovník Jindřich Trachta, původem z Veselí na Moravě, jehož potomci v Bataypoře dodnes žijí a spravují pamětní centrum, kde se ukrývají archivní materiály mapující osidlování Brazílie českými emigranty. Osudy jsou to vskutku zajímavé. Měla jsem to štěstí poznat se osobně s donou Marinou, manželkou Jindřicha Trachty, která má 93 let, ale vitalitu a krásné husté stříbřité vlasy by jí mohla závidět kdejaká třicátnice. Pamatuje doby, kdy v Batapoře nebylo vůbec nic, jen neprostupná džungle. Její děti zase pamatují, jaká to byla nádhera, když maminka s tatínkem tančili tango. Celé město se prý rozestoupilo, aby jim udělalo prostor. Podobných historek jsem slyšela spoustu. Bohužel už ne česky. Z dětí Jindřicha Trachty neumí česky plynně už nikdo. Občas jim vytane na paměti nějaké slovo, nejčastěji jídlo nebo nadávka, kterou dědeček používal. Je opravdu úsměvné, když se z plynulé portugalštiny najednou ozve „prašivý kluk“. Nutno však podotknout, že přece jen se tu člověk s češtinou ještě setká, a to především z úst pana Evandra Trachty, nejstaršího vnuka, který kromě svého povolání veterináře ještě zastává místo honorárního konzula. Zdi konzulátu, který se nachází v přízemí Evandrova domu, zdobí moravské motivy a místo kávy se tu nabízí rovnou pravá moravská slivovice. Krásnou staromilskou češtinou mluví také paní Dolores Baťová, vnučka Jana Antonína Bati. Bohužel jsem se s ní setkala jen krátce, ale i tak jsem jí stihla předat knížku v hanáčtině Tož bať, protože paní Dolores se dodnes o moravské zvyky, obyčeje, kroje a nářečí velmi zajímá. Batayporã má dokonce svůj vlastní folklorní soubor!

Ale zpátky k workcampu, kterého jsme se letos zúčastnily celkem tři. Tři holky z Moravy. Zvelebovaly jsme pamětní centrum, zpívaly a tančily moravské písně a tance s malými Brazilci v místní škole, a také jsme pekly na oslavu prvního výročí moravské kapličky (kopie kapličky z Veselí na Moravě) a Pražského Jezulátka, které mají Brazilci v nesmírné úctě. Především jsme však utužovaly vztahy s krajany a vnesly jim do života trochu ryzí moravské krve. Odměnily nás královsky. Nejen ubytováním a skvělým jídlem, ale především zážitky a neskutečně pohodovou náladou, která je v Brazílii opravdu nakažlivá. Nikdy nezapomenu na jeden z posledních dnů, kdy jsme s dobrovolnicemi jen tak seděly na lavičce na hlavní třídě s marakujovým džusem v ruce. Křižovatkou zároveň projíždí velké džípy místních kovbojů, děti na kole s telefonem v ruce, do toho potulní psi, kteří tu žijí volně jako kočky, všichni jsou účastníci provozu, který tu nemá moc pravidel, ale nikdy se nic nestane. Zkrátka TUDO BEM!*

Potomci českých emigrantů jsou Brazilci každým coulem, ale přece jen v nich ještě koluje česká krev. Česká republika je pro ně fascinující zemí plnou pohádkových hradů. Trochu romantická představa. Stejně jako ta naše, že Brazílie je země exotické fauny a flory. Což bezesporu je. Avšak podobně jako v Čechách nemáme jen hrady a v zimě sníh, tak ani v Brazílii to není jen o fotbalu a kávě. Brazílie je země obrovských rozdílů a rozměrů. Já z ní viděla jen nepatrnou část. Ono ale není od věci někdy jen tak zůstat na jednom místě a o to více nasát místní atmosféru. Člověk o něco lépe pochopí, jak lidé žijí a proč jim nevadí to, co my Evropané máme neustále tendenci řešit. Potvrdila jsem si zase po dlouhé době o čem je cestování. O rozšiřování obzorů. A taky o návratech, protože ne nadarmo se říká „všude dobře, doma nejlíp“. I když v Bataypoře se člověk vlastně cítí tak trochu jako doma.

*Pokud vás zajímá význam tohoto výrazu nebo pokud se chystáte do Brazílie, vřele doporučuji knihu Brazílie – návod k použití od Pavla Šembery. Je opravdu tím nejlepším průvodcem, kterého si do Brazílie můžete přát.

2 komentáře: „Můj workcamp v Brazílii (článek do Hanáckých novin)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s