Je to tu. Máme s Cyrilem covid.
Jednou to stejně přijít muselo. Už jsme týden doma a dobrý, to nejhorší máme za sebou, jednodenní teplota, trochu kašel, zahlenění a únava, ale chuť i čich máme a celkově jsme to zvládli jako chřipku. Takže dobrý. Ale už jsme týden zavření doma a to dobrý není. Přesně před rokem jsem se taky musela zavřít, čuměla jsem do zdi v garsonce, teda do těch 4 zdí a nachodila asi tak 30 kroků denně. Tady je zdí víc, dokonce okna do zahrady a i těch kroků pár nachodím, už jen proto, že jsou tu schody. Minulej rok jsem si strašně přála nebýt na ten lockdown sama. Šibalo mi z toho. Teď jsem na tom přece líp, jsme na to dva, můžeme si navzájem uvařit čaj nebo hrát hry, protože ve dvou se to lépe táhne. A stejně jsem nespokojená. Nerudná. Znuděná, Jako na trní. Popudlivá. Nesnesitelná. Taky někdy zhruba před rokem mi v testu u psycholožky vyšlo, že mám v sobě hodně potlačené agrese. Blbost, říkala jsem si. Dneska už bych to neřekla. Nedokážu vydržet ani sama se sebou.
Všechno mi vadí. Venku je hezky, štve mě to. Venku prší, sere mě to. Na Netflixu nic není, na HBO taky ne, knížky z knihovny mám přečtený, při meditaci mám pocit jako by mi po těle běhalo tisíc mravenců. Nedá se to vydržet. Jo jasně, ideální doba na studium jazyka, nový koníček, umývání oken, ale nechce se mi vůbec nic. Vytřídila jsem skříně, který jsou už stokrát vytřízený, poslechla jsem si několik podcastů úspěšných žen a nenávidím je všechny do jedné, tak jo, zkusím třeba něco uvařit, ale chybí mi igredience, takže potom stejně nakonec vyhlížím u okna jako opička za sklem v ZOO pána z Dáme jídlo. Mohla bych se sama ostříhat nebo si konečně dokonale oepilovat nohy, jaro je za dveřmi, a mám teď přece na všechno čas. Mohli bychom se s Cýrou válet nazí v posteli (což by Cýru určitě bavilo), ale mě už nebaví ani to. Cýra vytáhl francouzskou únikovou hru, po 5 minutách mám chuť to roztrhat, je to úplně debilní, Cýra se mě pořád na všechno ptá, pořád prej co mi je, nic mi není, co by mi bylo, nemluv na mě, nesnáším tenhle gauč, tos to nemohl dát do myčky, proč ta myčka zase nemyje, to umyvadlo je příšerně zaflákaný, to sis nevšiml? Je chytrej, beze slova mě nechá být a jde si hrát.
Sama sobě bych nejradši nafackovala. Potřebuju ven, na vzduch. Nebo možná potřebuju zavřít do garsonky, abych byla ráda za ložnici a pracovnu. Ano, mám tu dokonce pracovnu, psací stůl, už žádné výmluvy, mám čas psát, mám před sebou i tužku a nový sešit, prázdné řádky se na mě usmívají a já nevím, co s nima. Cýra je v pohodě, vytáhl svůj starej pařicí komp a vůbec mě nepotřebuje, celej den dobývá středověké hrady a večer je pak příjemně unavenej a nadšenej, kolik toho zvládnul. Přitulí se ke mně v posteli, dá mi ruku na břicho, tu příšerně studenou ruku, s ostentativním vzdechnutím ho odstrčím a přitáhnu si peřinu víc k tělu, aby pod ni nemohl.
„Stejně tě mám rád, miláčku, i když se chováš jako piča…“
Musím se smát. Otočím se, dám mu pusu, strčím si moje studené nohy mezi ty jeho, který jsou vždycky teplý a poprosím ho, ať mi řekne, co to dneska dobyl za ty hrady. Vůbec mě to nezajímá, ale chci být milá. Přece to ještě umím. Doufám. Mám velké štěstí, že Cýru mám.
Baštanka bloguje 