Paní domu

Už jsem skoro úplně přestěhovaná.

Dlouho jsem psaní tohoto příspěvku odkládala, protože jsem to nechtěla zakřiknout. Ale teď už zbývá poslední měsíc, než nadobro odevzdám klíče od garsonky, kde jsem strávila tři roky a kde jsem toho tolik prožila. Co na tom, že mě tam vykradli. Napsala jsem tam knihu, strávila první měsíc karantény, zažila několik skvělých večírků, bazarů a nezapomenutelných nocí. Jako třeba když jsem se jednou probudila bolestí, ztuhly mi záda a já ležela v petrificus totalus, civěla do stropu a přemýšlela, jak dlouho bude trvat, než někdo najde moji mrtvolu.

Z luxusní lokality na Vinohradech, zrovna když ve vedlejším baráku začala fungovat skvělá kavárna a rozbíhá se čilý sousedský život, jsem se přestěhovala do Přední Kopaniny. Sedněte na Floře na metro a jeďte na druhej konec, na konec světa. U letiště doprava a jste tam. Až se zase začne lítat, možná si založíme bed and breakfast business.

Přední Kopanina je vesnice, i když je to ještě součást Prahy. Do lesa je to kousek, do práce už je to horší. Když jsem si sem dovezla první věci a neměla jsem si je pro samý nepořádek po bývalých spolubydlících kam dát, venku strašně pršelo a byla zima, chtělo se mi brečet. Potom však dorazila ruská uklízečka, kterou mi půjčila „tchýně“ a hned se trošku rozjasnilo. Nejprve jsem byla v rozpacích a pomáhala jí. Kdyby moje babička věděla, že si její vnučka, ze které se vždy snažila vychovat hospodyňku, nechává pomoct, v hrobě by se obracela. Muž mi ale vysvětlil, že na tom není nic špatného a že se nemám bát té služce ukázat přesně, co chci. Opravila jsem ho, že snad není potřeba paní uklízečku nazývat služkou, velmi rychle se mi ale zalíbil fakt, že za mě někdo jiný vydrhne plesnivou ledničku a vžila jsem se do role Emily Gilmorové.

A tak je ze mě Petra Kopaninská. Nikdy jsem netoužila po životě v domě, ani po klidu na vesnici. Ale člověk míní a život mění. A tak to má být. Každé ráno se probouzím v náručí milovaného muže, který mě nějakým zázrakem taky miluje, i když mu tady dělám pořádky. A za to nějaký Vinohrady, kde žádný muž nikdy nezůstal, nestojí.

Je tady klid, letní grilování, stromy, podzim, červánky, mám tu jóga koutek s výhledem do zahrady, domácí kino a kulečník, na který lákáme kamarády, Vietnamce, který, když ti u něj ve večerce chybí peníze, řekne „kamarád, doneseš zítra“, italskou pizzerii a nově i Zásilkovnu! Už tu visí i moje obrazy. Totiž naše obrazy. Nesmím zapomínat na to, že si tu nedělám kopii garsonky, ale že výzdobu konzultuji s mužem. Už to není jen můj prostor. Pořád si na to trochu zvykám.

Na jaře mě (nás!) čeká zahrada. Kompost už jsem založila (pokud se tak dá nazvat hromada bio zbytků v rohu zahrady). Teď jen doufám, že se na něj nebudou slízat všechny nutrie z okolí. Tak jsme identifikovali to, co dnes Cyril viděl přeběhnout dvorek. Prý to vypadalo jako bobr bez ocasu. Po bažantovi, kterej nás ráno budí a bezhlavým potkanovi v motoru už je to tak náš třetí domácí mazlíček.