Výkřik!

Stalo se to, čeho jsem se tolik obávala…

Minulý příspěvek jsem zakončila výčtem zvířátek, která už se nám prohnala přes kopaninský dvorek. To bylo ještě venku. Z bezpečí za oknem jsem pozorovala kočku, jak číhá na sýkorky. Jenomže… Přišla zima, přišel mráz, kam se ptáčku, kam schováš. Jo, kdyby ptáček! Je dobře známo, že na zimu se do domu stahují, pěkně za teplíčkem, myši.

Nejprve jsem v prádelně pod kotlem našla něco, co se dost podobalo myším bobkům. Muž inkriminované místo prohledal, shledal jej bezpečným, ale pro jistotu ucpal všechny potenciální díry, vývody od pračky apod., já jsem ty staré bobky vysála a asi jen tři dny jsem do prádelny chodila velmi obezřetně, to znamená, hodně jsem dupala a dělala rámus, než jsem vzala za kliku (za kterou jsem taky vzala hřmotně), aby se případná myš skryla, abych ji neviděla a nelekla se ji, nebo nejlépe aby zmizela úplně. Asi jen dvakrát jsem se lekla Cyrilovy zmuchlané ponožky šedé barvy vedle koše na špinavé prádlo.

Pak mě to přešlo, uklidnila jsem se, na myš zapomněla a to byla chyba! Chystám si takhle vánoční výzdobu, betlémek od babičky, větvičky, baňky, srdce mi plesá, ještě si poodstoupím, abych se na to své krásné zátiší podívala. Po tváři už mi skoro přeběhne spokojený úsměv, ale ještě dřív přeběhne zpoza ledničky kolem kuchyňské linky malý černý ultrarychlý stín. Z úst se mi vydere výkřik, který vůbec nezní jako můj hlas, je přehnaně panický a zpětně mi připadá naprosto směšný. Na židli jsem než bys řekl myš. Jako by mě snad malé neškodné zvířátko, které navíc běží opačným směrem, mohlo zabít. Proč se vůbec myší tak bojím? Když jsem byla malá, měli jsme doma křečky, chovala jsem si je, hladila, dokonce mojí oblíbenou dětskou knížkou byla kniha Najdi myš, kde se na jednotlivých fotografiích měla hledat ukrytá myška… Asi to není ani tak tím zvířátkem samotným, jako mým stále narůstajícím strachem z kde čeho. Děsí mě pocit, že mi nějaké zvíře přeběhne v noci přes obličej (což je taky blbost, já vím, proč by mi asi tak malá vyděšená myška běhala po obličeji?) a celkově mi prostě vadí, že máme v domě, kde bydlíme, spíme, jíme, nějakého tvora, který se může třeba někam prokousat, něco zničit, posrat apod.

A jak to celé dopadlo? Myška někam zalezla, pravděpodobně jen o trošku vyplašenější než já, Cyril tak trochu zpochybnil, jestli jsem opravdu viděla myš nebo jestli je to jen výplod mého ustrašeného já. A hele! Tamhle je, pod schodama! Cyril hbitě přiskočí, ale myš mezitím zaleze pod kamna. Cyril ji nahání se smetáčkem a lopatkou a ještě buší do kamen, jako by snad klepal na její dveře a čekal, že ji hluk vyžene ze skrýše. Já prchám do koupelny, radíme se s Cýrou, co dál, myš využije příležitosti a proběhne do chodby, ach ne, tam je spousta bot, tam se nám bude špatně honit! Tedy nám… Já raději zalézám hlouběji do koupelny, Cyril skočí rybičkou pod botník a má ji! Nechtěli jsme ji zabít, ale bohužel, jak se na ni vehemetně vrhnul, tak ji tou plastovou lopatkou rozdělil na dvě části. Se zavřenýma očima mu otevřu dveře ven a pomůžu mu vytřít. Je to můj hrdina. V mých očích je teď nesmírně sexy.

Musím se smát, poslední dobou stále mluvím a píšu o feminismu, rovnosti apod., ale stačí jedna myš a ze mě je rázem upištěná holka a děkuji všem svatým, že můj muž je lovec. V některých případech jde prostě rovnost stranou 😎