Pokud sledujete můj super brand new Instagram (#petrabastanova – už mám skoro 80 sledujících, ale stejně pořád moc nechápu, k čemu to je dobrý…) tak vám jistě neuniklo, že jsem se minulý týden po večerech pohybovala na zámku Plumlov. Můj milý zde uvedl českou premiéru divadelní hry španělského klasika Lope de Vegy, kterou čtyři roky překládal a přebásňoval ze starošpanělštiny. Jsem za to na něj patřičně hrdá.
Nejen proto, že celou hru přeložil a zrýmoval, ale taky proto, že na zámku Plumlov vytvořil jedinečnou atmosféru takových malých hanáckých shakespearovských-vegovských slavností. Navzdory rozmarům počasí se všechny reprízy náramně vydařily. Možná taky proto, že jednu z hlavních rolí si zahrál sám zámek Plumlov, který je opravdu unikatní, a když nad ním a vedle ležící přehradou zapadá večer slunce, člověk ani trochu nelituje, že je tady doma a že se neválí někde v Chorvatsku.
Když se řekne Lope de Vega, každý odříká jako zaklínadlo naučenou asociaci z hodin literatury: Fuente ovejuna. Aniž bychom tušili, co to přesně znamená… Já jsem na tom byla dost podobně. Uvědomila jsem si, jak mizerné byly hodiny literatury na gymnáziu. Po shlédnutí Žen a sluhů a následném doplnění informací o Vegovi na internetu člověka napadne, že to musel být dost dobrej borec. Za svůj život napsal přes 2000 her, dost možná stejný počet ženských mu prošlo postelí, a když umřel, šel za jeho rakví celý Madrid. To se dneska jen tak nějakýmu influencerovi nepodaří.
Pro mě byla celá tahle paráda unikátní ještě tím, že jsem se na několik večerů stala „part of the crew“, tedy členkou party. Coby holce autora/produkčního mi náleželo místo u stolu s herci. Zde je také na místě vyzdvihnout jejich výkony. Kdekdo si pomyslí, že naučit se veršovaný text je vlastně jednodušší, protože herci lépe naskakují naučené rýmy. Jenomže… Ono zachovat správný rytmus, aby vyzněla celková melodie a přitom vynikly vtipy, navíc v době, kdy už se klasická díla příliš nenosí, je opravdu umění. Klobouk dolů všem hercům a herečkám, těm známým i těm méně známým-mistním ochotníkům. Hlasy všech se rozléhaly velmi zvučně. Taky jsem si pokaždé užívala, když si mě neprůstřelná důchodkyně u kontroly lístků odškrtávala ze seznamu VIP hostů. Něco na tom fakt je. Samozřejmě jsem většinu času byla spíš ta, co fotí nebo pomáhá se židlema, ale vyhovovalo mi to. Držela jsem palce, ať neprší, večer si s herci dala skleničku a celou dobu jsem přemýšlela o tom, jak je všechny obdivuju, ale zároveň s jistotou vím, že bych tuhle práci ani za nic nechtěla. Jasně, že mi bylo líto, že s nima nemůžu před představením na výlet, protože pracuju, na druhou stranu moje práce mi dává nejen stálý příjem, ale taky určitou disciplínu a kontinuitu, bez kterých si už nedokážu svůj život představit. Baví mě být zaměstnaná. A po večerech chodit do divadla. Taky mě baví spánek, což se s hereckým životem příliš neslučuje.
Ani můj muž/autor toho moc nenaspal. Když jsme se před několika měsíci seznámili, okrajově se zmínil, že přeložil jakousi hru. Neuběhlo ani čtvrt roku a my jsme spolu stáli na derniéře. Stálo ho to dost nervů. Celou dobu mu však nechybělo především odhodlání dotáhnout své opus magnum do konce, překážky nepřekážky, covid necovid. A to už se dneska taky moc nevidí. Sama jsem byla ze začátku skeptická, ale spíš proto, jak málo času bylo na zkoušení a taky jak lidé přijmou barokní hru. Nakonec jsem ji viděla celkem čtyřikrát a pokaždé mě něčím překvapila. Pochopila jsem nový rým nebo některý z herců vymyslel čerstvou lumpárničku. Hra je nadčasová a opravdu vtipná, což v době alternativních, temných představení, kde se nemluví a ze kterých odcházím zmatená, opravdu potřebujeme. Divadlo přece nemá jen vzdělávat a upozorňovat na společenské problémy, ale taky bavit.
Baštanka bloguje 