Cestování

Jak jsme zapadli

Konečně víkend jen pro sebe!

Vyrazili jsme s mužem (protože ano, už nějakou dobu jsem zadaná, což sice snižuje sledovanost blogu, ale zvyšuje hladinu blaženosti v mém životě) na výlet. Mám muže s vozem, což je báječné, protože můžeme kdekoliv zastavit a on mě má ještě natolik rád, že mi zastaví na čůrání nebo na zmrzlinku kdykoliv si řeknu.

Cíl výletu je klášter Porta Coeli, kde jsem minulý rok dobrovolničila (a který se nedávno mihnul i v televizi). Chtěla jsem muži ukázat, kde jsem nechala tolik potu a taky se podívat, co se za rok změnilo. A že se toho změnilo! Správce Tomáš, který je něco jako profesionální dobrovolník, tu opravdu odvádí neskutečný kus práce. Klášter i zahrady jen kvetou a prosperuje i místní pivovar Vorkloster, který zrovna slavil první narozeniny a tak jsme jako bonus ochutnali výroční soudek.

Ale ani pivo nás dostatečně nesvlažilo, chtěli jsme se v tom parnu ještě někde osvěžit ve vodě. Dostali jsme doporučení na rybník Deblín, který byl od kláštera jen kousek. Vypadal jako z pohlednice na rozmarné české léto. Jako z reklamy ČD: Místo zámořského parníku, dejte šanci českému rybníku. Okolo vysoký rákos a nikde nikdo. Muž přijel s autem trošku blíž, oba natahujeme krky z okýnka, abychom posoudili, zda je pro nás voda dostatečně dobrá. Zhodnotili jsme, že ano, tak muž zařadil zpátečku, že zaparkuje. Jenomže ouha. Nešlo to, jak by řekla Helenka Součková. Zařadil znovu, sešlápl výrazněji plyn, ale auto se jen legračně zhouplo. Zkusil to ještě jednou. Ke zhoupnutí se přidala sprška bláta. Vylézáme z auta. Je to tak, zapadli jsme do jediné kaluže široko daleko v horkém suchém dni.

Co teď? Je to nevyhnutelné, za volant musím já, muž mi dává pokyny a tlačí zepředu. Auto se dál vesele rochní, přední pneumatiky se noří hlouběji a hlouběji do blátíčka. Začíná smrdět spojka, i přesto, že poslušně nepřekračuju trojku na otáčkoměru. Takhle to nepůjde. Muž odkudsi vytahuje dřevěná prkna, ale už je pozdě. Jsme moc hluboko. Začínám panikařit. V hlavě se mi rýsují katastrofické scénáře. Komu zavolat? Napadají mě jen dobrovolníci z Porta Coeli…

Muž mezitím poskakuje kolem vozu. Nevzdává to. Ani na chvilku. Není na něm znát stopa nervozity. Sláva, řeknu si v hlavě, přece jen se tolik nepodobá mému otci. Ten by tu už totiž v tuto chvíli vztekle běsnil. Muž koumá, co s tím. Vyhrnuje si rukávy své světlé košile, ve které vypadá vedle zabláceného vozu téměř groteskně. Zničehonice se rozběhne a utíká pryč. Jsem zmatená. Takže tohle je tedy jeho způsob řešení problémů? Útěk? Vzápětí začne zběsile máchat rukama a já si uvědomím, že uhání k silnici, protože zahlédl na obzoru traktor. Páni, to mám ale duchapřítomného muže s ostřížím zrakem! Traktor zastavuje. Traktorista se dvěma malými syny už zdálky viděl, co je za problém, a pobaveně vyskakuje z kabiny řidiče, rovnou s řetězem v ruce.

„Tož to my tady máme takové pasti na Pražáky!“
„Ale já su taky z Moravy!“ snažím se bránit, ale je mi to houby platné. V nové sukýnce vedle pražské SPZky a básníka ve světlé košili je to těžko uvěřitelné.
„Modelka ať si stoupne radši bokem,“ velí traktorista, takže si nálepku pražské fiflenky už neodpářu.
„Tady to odklopte a u rezervy máte takové hák, tak to tam zaháknite.“
Muž následuje instrukce traktoristy, sám ani netušil, že tuto výbavu v autě má. Traktoristovi kluci celou akci nadšeně pozorují.
„Aspoň mají kluci dobrodružství,“ komentuje muž.
„My to neděláme poprvé,“ setře ho asi šestiletý prcek.
Mezitím přichází velmi vyšlechtěný důchodce ve značkových pantoflích. Parkuje hned vedle nás (v suchu) a bohužel jsme mu lehce ohodili jeho stříbrnou metalízu. Nebaví se zdaleka tak dobře jako my ostatní. Omlouvám se mu, on se jen kysle pousměje a netrpělivě čeká, až mu traktor uvolní cestu, Asi spěchá k lazebníkovi…

Traktor jen lehce zabere a vůz se elegantně (je to taky Pražák) vyhoupne z blátivé koupele, kterou si dopřál. Muž spustí ostřikovače, čímž vyčerpá celou čerstvě doplněnou zásobu. Nevadí, už jsem si na ten zvuk kontrolky Doplňte kapalinu do ostřikovače! vlastně zvykla. Muž vytahuje z kapsy portmonku, ale než stihne vybrat bankovku, traktorista zahartusí: „Ale, jdi s tím do řiti, prosím ťa.“ Podají si chlapácky ruce, kluci naskočí zpátky do kabiny za tátou, na kterého jsou patřičně hrdí.

Jsem z celé té historky naměkko. Dobří lidé ještě žijí. Navíc mám skvělého muže, který si poradí, i když je to pražský umělec. Vytáhl nás z louže. Doslova. Obdivně ho sleduji, ještě když se konečně zanořujeme do rybníku a užíváme si zasloužené osvěžení. Po silnici mezitím projíždí další traktory a kombajny. Směřují na protější pole. Ještě že jsou žně.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s