Cestování

Léto

Minulý týden Letná, tento týden LÉTO jak má být, s vychlazeným vínem a melounem u bazénu. U tety se strejdou je to vždycky jako malá dovolená, i když jde jen o jedno nedělní odpoledne. Spousta dobrých lidí, spousta dobrého vína a jídla. Vždycky se nás sem vleze tolik, vždycky se odněkud vytáhne ještě další židle, ještě další láhev, i kdyby tetě došly všechny zásoby v její bezedné spíži, tak vždycky vykouzlí talíř plný gastroporna. Dala jsem si asi tak čtyřicet šest chlebíčků s česnekovou pomazánkou, kousek libového kance, čtyři plátky caprese, dvanáct plátků pecorina a jen dva vinné střiky, protože se opět snažím nepít po tom, co jsem dohromady v pátek a sobotu vypila asi pět litrů vína. Léto je mor. Dodržovat pitný režim se musí a potom na člověka vždycky padne hlad. Ještě že tady u tety a strejdy je všem jedno, jak kdo vypadá v plavkách. Známe se tak dobře, že plavky jsou vlastně jen dobrovolné.

Není to ani moje pravá teta se strejdou, jsou to kamarádi mamky z vysoké. Seznámila je škola a už si zůstali. Jsou to takoví ti přátelé do nepohody, co vás vždycky podrží a i když nejsou zrovna doma, víme, pod kterým truhlíkem je klíč, abychom si vzali ze skříně ručníky a vykoupali se v bazénu. Mají také dva syny stejného věku jako já a ségra, což vyvolalo nejednu dohodu o tom, že když si do třiceti pěti nikoho nenajdeme, vezmeme se. Starší syn se žení za měsíc, to mi už taky nevyjde. Našel si však skvělou ženu, takže se na jejich svatbu nejde než netěšit. Samozřejmě ale v průběhu našeho velmi líného a velmi pohodového odpoledne přijde na přetřes i můj milostný život. Na strejdovy zvědavé dotazy odpovídám, že milence zkouším otázkou „pověsil bys mi prosím obraz?“, milenci se většinou zatváří nechápavě nebo se vyděsí, takže mi nezbývá, než ukázat na dveře. Na shledanou Teta se strejdou i ostatní přítomní mi dávají moudré rady do života, vlastně se tím bavíme, je to už takový kolorit. Okolo pobíhá jedno vnouče od jiné tety, vyrůstá v Americe a začne natahovat, jen když se po něm ožene pes, česká babička zvedne hlavu a s ledovým klidem pronese: „Neřvi.“ Nic nám nechybí. Nepotřebujeme moře, ani exotiku, Je nám dobře jen tak, se sluncem odrážejícím se na rychle ubývající hladině vína. Když jedeme z Kopečku, otevírá se nám výhled na tu naši krásnou a toho času vyprahlou hanáckou metropoli. Autem profukuje vítr, protože taťa není zastáncem klimatizace a já si říkám, že tohle je přesně jeden z těch okamžiků, který mě nutí přemýšlet nad návratem do Olomouce.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s