Kultura a společnost

Kolorsy

Týden před Colours of Ostrava jsem zaslechla v tramvaji:
„Jedeš letos na Kolos?“ 
Nejprve jsem vůbec nechápala, o čem se to ti mladíci baví. Až po několika minutách mi došlo, že to asi nebude mít nic společného s cyklistikou, ale že mluví o Kolors, tedy Colours of Ostrava.
„Jo, jedu, to zase bude pařba, v noci padnout do stanu nebo vedle stanu, zuby nemytý… “ 
„To já letos nemůžu, jedu s holkou… “ 


Neubránila jsem se smíchu. Taky jedu na Colours. Taky s holkou. Hned se třema. Nejlepší kamarádky z dětství aka můj beauty tým. Každý rok se díky nim ty 4 dny na Colours cítím krásná. Jedna mě líčí, druhá češe a třetí zvyšuje sebevědomí slovně. Stejně se mi ale většinu času vkrádá do hlavy takový ten sžíravý pocit žárlivosti na všechny ty vyletněný holky, kterým to sluší ještě víc. Letos to ale beru tak, jak to je. Závist je škaredá vlastnost, ale je prostě mojí součástí, přijímám ji a možná je to tak jednodušší. Jsem holt závistivá svině.

První den je ve znamení Florence and The Machine. Nejen že vypadá v šatech s ofinou jako moje mamka za mlada, ale ještě z ní jde taková energie, takové kouzlo, že rázem zapomínám na všechny svoje malicherné starosti. Je jako víla, bytost, která za sebou zanechává fascinaci a mě to inspiruje. Taky bych chtěla, aby moje slova jednou zanechávala dopad. Nejvíc ji miluji, když svým něžným hláskem zařve do publika „put your fucking phones away“.

Druhý den potkávám nějaké staré známé a kolegy z práce a chci si uchovat ten pocit, co jsem měla na koncertě Florence. Hlavně ten, že je OK být mnou, sama sebou. Což možná ne vždy jsem a možná i proto je druhý den Colours a já potkávám jenom známé, ale žádné nové lidi (rozuměj: muže). Večer zakončujeme v naší oblíbené Jack Daniels zóně. Jedné z kamarádek se u vstupu ptají na občanku, zastavím se s ní a slečna v obtáhnutém tričku mi pobaveně říká: „Vy nemusíte, vám to věřím.“ Vrhnu po ní nenávistným pohledem. Posilněna několika štrůdly (Jack s jablečným džusem) potom předvádím na tanečním parketu něco, co ségra kdysi nazvala vábivé rozmnožovací pohyby. Don’t ask. Prostě tančím naplno a je mi jedno, jak u toho vypadám. Stejně tady hraje desetkrát ohranej playlist, a stejně všichni nejvíc paří na Elvise Presleyho a ne na ty písničky pro děti z Evropy 2, který ani neznám.

Třetí den je hrdinou Lewis Capaldi. Skotský zpěvák, kterej je chudák hrozně škaredej, ale mu to neva, moc dobře to ví a ještě to glosuje. Je to nejlepší mezipísničkový komentátor, kterýho znám a prý má i dobrej Instragram (pro ty, kteří mají Instagram). Je to jeden z těch lidí, kvůli kterým bych i byla ochotná si ten Instáč založit, ale prozatím se jen dívám holkám přes rameno. Zbytek koncertu jsem ale trochu smutná, protože jednak prší a moje pláštěnka je sice slušivá, ale moc toho nevydrží, jednak většina jeho písniček jsou slaďáky a v tom dešti na mě tak nějak víc doléhá, jak by bylo fajn, kdyby mě někdo obejmul a dal mi pusu, klidně jen na čelo… Je to přesně takový ten typ songů, kdy vlhnou oči i kalhotky a kdy se k sobě tulí páry a pokud zrovna v páru nejste, tak vás to zase o něco víc sere… Večer chceme zakončit na legendárním Ventolinovi, ale je to pod stanem, kde se z lidí odpařuje pláštěnková vlhkost, je tam nedýchatelno a proti nám se tlačí davy opilých dětí, především holčiček, kterým se v tom vlhku rozmazává pestrobarevný make up. Vypadají jako zombie a já musím okamžitě pryč. Jack to jistí. Playlist je sice stejnej jako včera, ale ještě si s holkama trochu zařádíme a já v stroboskopickým světle pozoruju obličeje lidí a především pak jednoho chlapce. Jeden záblesk – boty – pěkný. Druhý záblesk – obličej – to by taky šlo. Chlapec ale odplouvá dřív, než se k němu stihnu připloužit vábivými rozmnožovacími pohyby. Unavené jedeme domů.

Čtvrtý den. Odpočinkový. U každého koncertu si rozděláme deku a chillujeme. Pekelně nás bolí nohy. U stánku s vaflema stojí Standa Majer a Jiří Havelka, má Kalenji boty, ale jenom první cenu (rozuměj: ty nejlevnější). Už v Decathlonu pracuju asi moc dlouho, v hlavě si vedu statistiku batůžků, které na Colours registruji. Je vedro, dívky se odhalují, i já jsem si dnes vzala dívčí šatečky, na které jsme možná už moc stará, ale co, na Colours je to jedno. Nemám ani podprsenku a ani to neva, protože podprsenky tu jsou, zdá se, jen optional.

Už je zase konec, letos to uteklo až moc rychle, dokonce jsem se udržela v předem nastaveném limitu a neutratila neuváženě peníze za indiánskou čelenku jako vloni, ani jsem si nenechala nalepit drahokamy na obličej. Říkám si, jestli ty Colours využívám na maximum… Tak třeba příští rok.


Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s