V pohádkách to většinou chodí tak, že udatní princové dobývají hrady a srdce princezen. Princezny na ně zatím povzbudivě mávají z věže nebo z lóže při turnaji. Jenomže dneska už to tak nechodí. Dneska se princezny mají co ohánět, aby princ vůbec dorazil na souboj a stejně tak musí mávat z věže o sto šest, aby si jich vůbec někdo všimnul. Chtěly jste tu emancipaci, tak tady ji máte, okomentoval by to pravděpodobně strejda Martin. No jo, jenomže emancipace není o tom, že to dobývaní celý odmakáme.
Na opravdu překrásné pohádkové svatbě, kterou jsem v sobotu navštívila, jsem byla jediná nezadaná dívka. A nejen to, ženichem byl můj safety husband, to znamená kamarád z dětství, se kterým jsem uzavřela takovou tu dohodu, že když v 35 nikoho nebudeme mít, tak se vezmeme. Těsně to nevyšlo, ale to vůbec nevadí, protože si vybral dobře. Jeho slzy dojetí v očích, když viděl přicházet nevěstu, dokázaly, že ti dva k sobě opravdu patří.
V euforii svatebního štěstí se mi celá rodina snaží taky nějak pomoct a udat mě. Hned bylo jasné komu – nevěstin bratr totiž neustále postával osamocen a já jsem ho z toho měla zachránit.
„No tak, musíš ho trochu ňufnout,“ radí mi strejda Martin, gay, a já vůbec netuším, co to slovo v gay hantýrce znamená. „Petruško, mám pro tebe takovou prácičku,“ odvolá si mě stranou teta Olga a já si chvíli naivně myslím, že třeba potřebuje něco přeložit, než mi dojde, že tou prácičkou myslí nevěstina bratra. Což o to. Taky bych si ho vybrala. Je to takový ten nenápadný typ fešáka, jako Karl z Lásky nebeské. I jeho maminka mě povzbuzuje, že rozhodně mám volné pole působnosti. Asi by ráda ještě vynosila ty krásné šaty na další svatbu. No tak teda jo. Dneska mi to sluší a je pravda, že se dokážu vcítit do člověka, který je někde sám bez partnera a snaží se splynout se zdí. Snažím se zaplést rozhovor, ale jde to ztuha. Povzbuzuju ho před projevem. Dívám se mu zpřímá do očí. Vtipkuju a chichotám se. Jsem narovnaná. Vůbec nevím, jestli má chuť se se mnou bavit. Necítím od něj žádnou zpětnou vazbu a příležitostí pozvat mě na panáka nebo si zatančit má hodně. Jenomže on moc nepije, ani netancuje. Ségra mě uklidňuje, že přece nechci kluka, kterej netancuje a má trošku pravdu, zároveň možná ale jen potřebuje popostrčit… No nic, já si chci zatancovat a dát si panáka a tak se nechám zachránit od jiného kamaráda, se kterým bychom mimochodem byli skvělej power couple, jenomže mi v pubertě zlomil srdce, já jsem se naučila tvářit, že jsem mu to odpustila, ale hlavně on neví, co chce, a tak si jednou do roka spolu někde zatančíme, já spolknu opilej návrh pomuchlovat se na záchodech, druhý den si pak vyslechnu stesky našich v autě, že bychom se k sobě táááák hodili a pak je zase na chvíli klid.
Nejvíc ze všeho mě ale štve, jak je to všechno moje chyba. Nebo můj úkol. Já mám zabavit osamoceně stojícího muže. Mám to zařídit. Mám být milá a hezká a vtipná a hlavně ne hysterická, mám se uvolnit a být trochu naivka, ale zase ne moc, a hlavně bych se už konečně měla naučit péct koláčky jako mamka, protože jedině tak si najdu chlapa. Už mě to strašně unavuje. Ne to, že jsem sama, ale ty soucitné pohledy a dobře míněné rady. Nikdo přitom neříká mužům, aby taky ukázali, že jsou co k čemu. Stačí jim jen postávat. U muže stačí, aby byl. A protože já jsem zrovna přišla o safety husbanda a je mi přes třicet, tak musím slézt z věže, obléct zbroj a jít se bít za svou budoucnost. S každou další slivovicí mě stojí o něco víc úsilí přišpendlit si na tvář úsměv a nechtít se zastřelit, protože jsem očividně selhala.
Ale ne, abyste to nepochopili špatně – tohle opravdu není příspěvek zhrzené single holky. Naopak! Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Že jsem se nikomu nepodbízela pod cenou ani nedělala nevhodné návrhy. A že jsem se ve svatební soutěži probojovala až do finále díky exnutému pivu a nejrychleji snězenému věnečku. A tyhle dovednosti ani nikdo nedocení! Dobře jsem se bavila a ráno se mi díky tomu, že jsem po zbytek večera zůstala u slivovice a nemíchala, vstávalo lehce, a to považuji za úspěch!
Baštanka bloguje 