Survivor

Ne, tenhle příspěvek nebude o rádoby akční show na Nově, kde na tři hodiny protahují fňukání rádoby hvězdiček a rádoby lidí z ulice. S původním Kdo přežije, kde si soutěžící museli tvrdě vybojovat každé zrnko rýže to nemá nic společného. Ale to je fuk. Tenhle Survivor se totiž odehrál na Velikonoce na Vysočině.

Naše holčičí parta (já, ségra, M + M + K) vyrazila s chlapci (švára, kluk od M1 a K) na chatu. Co čert nechtěl, všichni chlapci mají v dubnu narozeniny a tak jsme se s holkama rozhodly, že jim připravíme oslavu, kterou si ale budou muset zasloužit. Co zasloužit, vybojovat!

Já jsem se samozřejmě okamžitě pasovala do role hlavní moderátorky, zadavatelky úkolů a náčelnice kmenové rady. Jednak ke mně žádný muž nepatřil, tudíž jsem byla objektivní, jednak nastal zase po dlouhé době čas vytáhnout moji legendární indiánskou čelenku, kterou jsem si v opilecké pýše koupila před několika lety na Colours of Ostrava. Z tehdy bezvýznamné pičovinky se časem stala nejlepší investice mého života, která už vylepšila nespočet akcí.

 „A sakra,“ okomentoval švára můj velkolepý příchod za zvuků epic jungle playlistu ze Spotify. A to jsme na ně byly ještě mírné, kdyby to bylo jen na mě, probudila bych je v noci ostrým hvizdem píšťalky a vyhnala bosky do lesa. Ale jejich dívky je ušetřily mojí představivosti, a tak následovaly různorodé úkoly od staré dobré kimovky, přes stavbu věže ze špejlí, běh s pingpongáčem až po poznávání piv se zavázanýma očima. Abychom však mohly nachystat řádnou oslavu, potřebovali jsme se kluků na chvilku zbavit a tak jsme jim připravili ještě jednu zvláštní operaci – výsadek. Se zavázanýma očima a jedním batůžkem obsahujícím svačinku, čelovku a asi 50 korun, jsme je autem dovezli na předem určené místo. Zabavili jsme jim telefony i peněženky. Úkolem bylo najít cestu zpátky do chaty. Trasu cca. 5 km měli borci podle propočtů urazit asi za hodinku až dvě. S holkama jsme mezitím připravily balónky, dort a jiné narozeninové nezbytnosti. Začaly jsme napjatě očekávat jejich příchod.

Dvě hodiny pryč a hoši nikde. Mně i ségře bylo jasné, že jak známe šváru, tak sedli někam na pivčo. Ok. Jenomže když uběhlo pět hodin a oni pořádně nikde, začalo to být trochu podezřelý. Když jsme navíc zjistily, že široko daleko žádná otevřená hospoda není, začaly jsme se dokonce strachovat. Dvě holky sedly do auta a jely objíždět okolní vesnice, já pročesala všechny cesty vedoucí k chatě. Když už to opravdu přestávala být sranda, napadlo M1 zeptat se místního pejskaře, jestli přece jen není v okolí nějaká putyka. Pejskař nás odkázal na kulturák, přesně 100 metrů od chaty, kde prý byla včera nějaká akce a možná je tam dojezdová party. Moc se nám to nezdálo, zvlášť když kulturák vypadal, že zeje prázdnotou. Holky už to chtěly vzdát a jít zpátky, když jsem zaslechla z útrob socialistické kostky metalovou hudbu a řev.  „No tak tam stopro nebudou,“ vyhodnotily to holky, ale mě to nedalo a vlezla jsem dovnitř. Zvláštní spletí chodeb jsem se přes kuchyň dostala až za bar, kde jsem rovnou mohla těm třem výtečníkům dolévat. Jasně, že tam byli, pěkně pod obraz a s bojovým označením od bláta na tváři. Bouřlivě mě přivítali. Spolu s nimi v kulturáku zbývalo pár místních, dost možná rodina od výčepní, taky všichni totálně na sračky. Za žádnou cenu nechtěli kluky pustit domů.

M1 + K nevěřícně hledí na stav svých chlapců a raději to jdou vydýchat ven. Já, jediná nezaujatá partnerstvím, dobře vím, že není čas na žádné přemlouvání ani domlouvání. Není čas ztrácet čas. Výčepní začíná být lehce agresivní. Popadnu je za paže a lifruju je ven, přičemž se snažím ignorovat blbé komentáře typu „vy se necháte odtáhnout ženskou, to nemáte koule, kluci“. Bohužel kluci chtějí mermomocí obhajovat svou hrdost a já se snažím seč můžu nedat jim k tomu prostor. Výčepní na mě pak vybafne „že takhle by to ale nešlo, mají tady útratu za 1500“. Při pohledu na prázdné sklenice a panákovky je mi jasné, že to je dost dobře možné, ale kluci tvrdí, že od začátku upozorňovali, že mají jen padesát korun. „Máte lístek?,“ zkusím to na výčepní (o které se později dozvídám, že ve volném čase dělá bachařku) a vytahuju pomalu peněženku, že jí tam něco nechám, ale když mi suše odvětí, že lístek teda nemá, tak řeknu jen něco jako „to je ale smůla“ a peněženku zase schovám do kapsy. V tuto chvíli prostě musím být drsná megera. Připadám si mocně, ale ve skutečnosti mám spíš štěstí, že mě výčepní nechá jít. Kdyby byla jen o trošku střízlivější, dokázala by mě asi celkem snadno složit na zem a udusit svým poprsím.

Konečně jsme venku. Kluci sotva pletou nohama a mají z toho ohromnou srandu. Nemůžu uvěřit tomu, že jsme je hledaly v sousedních vesnicích a oni nám přitom celou dobu seděli přímo pod nosem. Připravuju je na to, že to trošku posrali a že až uvidí, s čím se holky chystaly na chatě, asi si budou muset posypat popel na hlavu. Jeden z nich mi dojatě děkuje: „Peti, ani nevíš, jakou radost jsem měl, když jsme tě uviděl za tím barem. Tys nás normálně zachránila, já jsem se fakt bál, že se odtamtud už nikdy nedostaneme, že nás ta bachařka nepustí.“

Jejich roztomile připité výrazy holky nakonec obměkčí, i když je to nefér, protože zatímco my se chystáme s oslavou a bojíme se o ně, kdyby to bylo naopak, kluci by si naší absence pravděpodobně ani nevšimli. Nejdůležitější ale je, že mají zážitek a o to nakonec šlo. Přežili.