Incident

Je ironií osudu, že po tom, co jsem si ve vlaku z Prahy přečetla článek z Heroine o krizi mužství, předvede se mi mužství v plné parádě v olomoucké tramvaji.

Čekám na tramvaj na olomouckém nádraží, což po deváté večer není žádnej med. Na nádraží se vždy schází nejůznější individuaa a jedno takové si mě samozřejmě vyhlédne. Je mu asi 45 a směje se na mě už z dálky jak měsíček na hnoji. Naštěstí už jede tramvaj, nasadím si roušku, načež mi ten chlap povídá: Proč si to dáváš, holčičko? Protože nastupuju do tramvaje, neasi.

Bohužel on taky. V tramvaji je nás ale naštěstí víc. Já, pak ještě asi dvacetiletá holka se sluchátkama, nějací puberťáci, pár mýho věku a ještě nějací lidi úplně vepředu. Tak zhruba polovina z nás má roušky Chlap chodí po tramvaji, jak kdyby mu to tam patřilo, a ptá se nás, proč ty roušky máme. Všichni ho ignorují, protože je ožralej. Zaměří se na mě, huláká na mě, že kdybych měla vzdělání, věděla bych, že ta rouška je k ničemu. Bylo by jednoduché si roušku sundat, ale teď bych si ji z principu už nesundala, aby nevyhrál. Kéž bych tak měla odvahu na to mu říct, že vzdělání mám a že tu roušku mám třeba i proto, že smrdí jak žumpa. Místo toho se směju pod vousy, teda pod roušku, prostě Olomouc…

Jenomže mu to nestačí, huláká čím dál hlasitěji, začíná nám všem nadávát do nevzdělanců, opic, kreténů atd. Všichni to ignorujeme, ale on mezi námi prochází a adresně se k nám přibližuje. Cítím, jak mi buší srdce, jasně, že mám strach, ale taky mnou cloumá neuvěřitelnej VZTEK, proč mu to prochází, proč takovejhle člověk, kterej určitě ani nemá jízdenku jede tramvají, obtěžuje lidi a nikdo s tím nic neudělá, jen to všichni tiše tolerujeme, až se nakonec otočí kluk z páru a slušně požádá, aby pán tak nekřičel. Jeho holka ho očima prosí, ať do toho vůbec nezasahuje. A to je voda na chlapům mlýn. Pustí se do něj a já se fakt bojím, že dojde i na pěsti. Je to hodně nepříjemná situace, zbylí lidé si odsedávají dopředu nebo vystupují a přechází do jiného vagonu. Čekám, že vyleze řidič tramvaje, který má v tuto chvíli dostatečnou autoritu na to, aby chlapa z tramvaje vyhodil, ale řidič, dospělý muž, neudělá vůbec nic. V hlavě si promítám zmíněný článek o krizi mužství a snažím se vzpomeout si na důvoduy, odkud se v mužích bere tahle agresivita. Je mi z toho chlapa zle.

Situace eskaluje, chlap řve na všechny, že jsme zbabělci a chcípácí a já nevím, co ještě, až se do toho najednou vloží ti dva puberťáci, je jim tak patnáct, kluci, děcka v podstatě. Mají z něho srandu, ale nijak ho neurážejí, prostě mu jen odpovídají, hej kámo, buď dobrej, nech to být. Chlap se nasere, protože mu žádnej cucák nebude říkat, co má dělat, ale ti kluci se ho nebojí, hledí mu zpříma do očí a dál mu trpělivě opakují, ať to nechá být. Jsou sice dva, ale kdyby ten chlap chtěl, tak je rozmázne, má dobrých devadesát kilo. Nakonec vystupuje, ale ještě ve dveřích nám všem hlasitě připomene, že jsme čuráci a nuly a já mám chuť zařvat na celou tramvaj, že největší nula je on, ale nemám odvahu, i když je ode mě už dál, asi bych to dokázala zařvat, jen pokud bych měla v ruce světelnej meč. Postává ve dveřích a já nechápu, že ho aspoň teď ten blbej řidič trošku nepřivře. Řidič situaci nadále vůbec neřeší.

Atmosféra v tramvaji se uvolní, všem se viditelně uleví. Puberťáci se tím baví a komentují to slovy holky, nesmíte se nechat. Ono se to lehko řekne. Ale i tak jim nahlas poděkuju, že zakročili a dvacítka se sluchátkama v uších se ke mně přidá. Když puberťáci vystupují, řeknou mi čau a já úplně pookřeju, ale když si uvědomím, že jim je opravdu tak patnáct maximálně, tudíž by skoro mohli být moje děti, tak se jen dojmu nad tím, že nejsou všichni špatní, že dobří lidé ještě existují a že ani s tou mladou generací to ještě nebude tak špatný. Konec dobrý, všechno dobré, třeba se téhle mladé generace ta zmiňovana krize mužství dotkne o něco méně než jejich otců. Ale stejně ještě dlouho nemůžu usnout, jak mi buší srdce.