Taťa má rýmu

Ve čtvrtek večer jsem přijela k našim do idylické rodinné situace: mamka si balí kufr na víkend s kamarádkou, zatímco taťa sedí na gauči zachumlán do županu. V koupelně je vytažený inhalátor a v kuchyni hrníček s čajem přikrytý talířkem, aby nevychladl. A sakra, tady končí veškerá legrace – taťa má rýmu.

Rýma u mužů, jak známo, představuje závažné onemocnění. Když muž vysloví, že „má rýmu“, bacha na to! Ona je to totiž šifra – přečtětě si to pozpátku.

„Mami, to mi neuděláš,“ zděsím se při představě, že na taťu budu o víkendu sama. Mamce jen škodolibě zasvítí oči a je ta tam.

„Já potřebuji jen trochu něhy,“ komentuje to taťa a jde si něžně odchrchlat do koupelny, odkud se vzápětí ozývá: „Kurvo!“ Chvíli mi trvá, než pochopím, že to mluví k té rýmě, ne ke mně.

Péče o nemocného taťu je tak trochu jako péče o kojence. Většinu dne sice prospí, ale když je vzhůru, vyžaduje neustálou péči. V noci kontroluji, že dýchá. Ráno už je mu o něco lépe, protože pyžamo vyměňuje za tepláky. Asi mu zrovna najel paralen. Za chvíli podiveně prohlásí: „Já se hrozně potím, to je asi pořád ta nemoc.“ Ukládám ho zpět pod peřinu a snažím se mu jak nejtrpělivěji dovedu vysvětlit, že rýma netrvá jeden den. Je tímto faktem velice překvapen. Měl za to, že už zase dnes bude moct jet na běžky, na kterých si tu rýmu minulý týden uhnal. Díky bohu, že je venku zrovna hnusně! Stát se tohle minulý slunečný víkend, tak bych ho jen tak v posteli neudržela. I takhle je to fuška. Když zrovna chvíli nedávám pozor, taťa vymýšlí různé urychlovače uzdravení. Přikládá si hrnek s čajem na čelo nebo se rovnou pokládá na topení. Stojí u žebříku v koupelně a snaží co nejlépe k němu přilnout. Podávám mu ohřívací láhev, ale to zjevně není taková zábava.

Nakonec ho konečně v televizi upoutá pořad o národní házené. Píše mamka, jak je. To se jí to píše, když je pryč! Odpovídám, že dobrý, že jsem taťu nakrmila a že žije. Já zatím taky. Jednou ze mě bude skvělá matka.

Za chvíli mi mamka přeposílá selfíčko, co jí jako důkaz místo slibů poslal taťa: