Občas

Občas se mi fakt nechce ráno vstávat, i když mám zrovna 15 minut k dobru od běžných 5:00 (když jedu do Prahy). Většinou se ale na cestu vlakem Olomouc-Praha těším. Nedočkavě vyhlížím oblíbená místa na trase, jako bych je měla vidět poprvé, a přitom tudy jezdím už bezmála 11 let.

Občas mě ti lidi ve vlaku děsně serou a nechci se s nima bavit, ale většinou mě ta krátká seznámení baví. Například dnes v duchu hodnotím kluka vedle mě podle bot, pak se podívám na svoje špinavé Vasky a už raději mlčím.

Občas uvažuju, kdy zase nastane čas na randění, ale většinou mi ze slova randění běhá mráz po zádech. Možná, že nenastane vůbec. Možná to přijde jako blesk z čistého nebe, jak často říká taťa. Zatím je klid, protože se mě lidi díky bohu víc ptají na to, jak jde rekonstrukce bytu, než jak jde milostný život. Při spojení milostný život se mi taky dělá špatně. Pořád si ještě nedokážu představit, že na mě někdy bude sahat nějakej novej chlap a to přitom bývaly časy, kdy mi to nedělalo problém.

Občas mi chybí Cyril nebo některý jeho vlastnosti. Smích, náruč, zpěv ve sprše. Většinou jsem ale ráda, za nás za oba, že jsme se dokázali slušně rozejít, než jsme se začali nenávidět. Občas když čekám na vlak, sebetrýzním se listováním v bulvárech v nádražní trafice. Většinou tam někdo z jeho rodiny je, nezklamou. A mě občas mrzí, že mu nejsem nablízku, protože většinou je mi ho líto.

Občas mi chybí Praha, ve které je pořád co dělat. Většinou jsem ale vděčná za pomalou Olomouc a hledám dál svoje nový oblíbený místa, kde nebudu ani nejmladší, ani nejstarší. Být jednatřicátnice v Praze a Olomouci je totiž fakt trošku rozdíl. V Praze je to trendy věková skupina, na kterou cílí spousta podniků. Tady je to skupina rodičů, na který cílí tak možná ZOO. Nebo se jen špatně dívám kolem sebe?

Občas mě štvou naši, s tím jak jsou na sebe pasivně agresivní a dělají si ze mě prostředníka. Ale většinou jsem jim neskonale vděčná za to, co mi dali a jak mi teď se vším pomáhají. Mám stavbyvedoucího a dekoratérku zadarmo!

Občas chci strašně moc napsat další, fakt dobrou knížku, ale většinou skončím u toho, že se snažím po sobě rozluštit záhadná klíčová slova načmáraná všude možně po kapsách.

Občas mám potřebu najít svoji starou, nebo možná úplně novou identitu. Paní terapeutka říká, že je to po rozchodu normální. Mám chuť jít si koupit něco na sebe, ale většinou si v kabince připadám jak Celeste Barber. Občas je to tím, že jsou ty kabinky blbě osvětlený, ale většinou je to spíš tím, že se snažím nacpat do velikostí, které už mi prostě nikdy nebudou. Jedna kamarádka donedávna ještě božskou Celeste (komičku, která se proslavila tím, že paroduje pózy modelek), neznala, a když jsem je seznámila, prohlásila, že tohle by mohl možná být můj nový talent. Rozhodla se to se mnou hned vyzkoušet. Výzva č. 1 dopadla takhle: