Pohřeb je bezesporu smutná záležitost. Celý den je šedý v duších pozůstalých a černý na jejich kabátech. Ale nemusí to tak být úplně vždy.
Když umřela babička nebo děda, bylo to sice smutné, ale oba byli staří a nemohoucí a člověk tak nějak snáz přijme, že jde o koloběh života a má to tak být. Když ale v listopadu umřel strejda Standa, nejlepší kamarád mojí mámy už od vysoké, tak to prostě nelze jen tak přijmout. Nejde jen o to, že je z generace mých rodičů, ale hlavně… Byl to přece strejda Standa! Ten, co měl vždy nejvíc síly a nejvíc vtipu na jazyku! Neohrožený lovec, milovník dobrého jídla a pití, obdivovatel umění a krásných žen, labužník života… Horolezec, který i ty nejvyšší alpské vrcholy zdolával jen ve svých pověstných polobotkách. Fanoušek mého psaní – jeho smích při čtení dnes už legendární povídky Kunda strom (Vánoce u Baštanů) byl spouštěč, na základě kterého jsem začala pořádně psát. Je těžké uvěřit tomu, že tohoto v mých očích krokodýla Dundeeho sežral krokodýl jménem rakovina.
Pohřeb strejdy Standy byl jako on sám. I se vším tím velkým steskem to nakonec byla důstojná a hlavně radostná oslava života a já myslím, že by se mu zamlouvala. Pohřeb je mimo jiné, jakkoliv hloupě to zní, úžasné prostředí na pozorování lidí a mikropříběhů, které se mezi nimi odehrávají. V jednom takovém jsem si zahrála spolu se Standovým bratrancem panem Karasem a proto jsem se rozhodla na Standovu počest tento mikropříběh zvěčnit zde na blogu:
Můj taťka, zvaný taťa, nelení ani na pohřbu a snaží se mě co nejlépe prodat. Je to sotva pár dní, co jsem se rozešla, ale pro něj to není překážka a všem na potkání vypráví, jaká jsem holka šikovná. Protože se na pohřbu přirozeně hodně připíjí, dostanu za celý večer několik nabídek k sňatku. Některé známé si jen nad vínem postesknou, že škoda, že ten jejich synek zrovna někoho má nebo není víc co k čemu, že by mě tak moc chtěly za snachu. Asi si všechny myslí, že umím tak dobře vařit a péct jako moje mamka, která tu zajišťuje catering… Celá dohazovací akce vrcholí panem Karasem, bratrancem z Ameriky, v dokonale padnoucím, ale už poněkud staromódním saku, se stále plnou sklenkou vína, který se většinu času nachází po boku mého otce v družném rozhovoru. Taťa na mě zběsile mává, ať jdu pozdravit a ukázat se. I když jsem zahalená v černém smutečním šatu, připadám si trochu jako výstavní kus dobytka. Pan Karas je zdá se okouzlen mým moravským šarmem (nebo možná spíš moravským vínem) a ihned taťovi chválí mé půvaby. Ještě česky. S přibývající hodinou přechází do angličtiny (v roce 1968 emigroval) a po několika slivovicích mluví roztomile česko-amerikánsky. Náš rozhovor vypadá zhruba nějak takto:
„Petro, vy jste opravdu sympatická mladá dáma. Co vy děláte?“
Odpovídám.
„Můj syn Robert, který se narodil v Americe, on velmi uvažuje o návratu do Čech a o tom, že by zde pojal za manželku českou, nejlépe moravskou dívku.“
Culím se, jako bych neměla ponětí, kam tím míří.
„Možná kdybyste měla zájem, že bych vyměnil your phone numbers… A vy byste mu mohla zavolat?“
Tvářím se nechápávě. Proč bych měla volat zrovna já jemu, když zájem o moravskou ženu tu má on (nebo spíš jeho tatínek)?
„Vy byste nebyla chudá.“
Vysvětluji, že peníze nejsou primárně to, co hledám u muže.
„But you know, můj syn, Bobby, he has a very good job… Já zaplatím cestu for you mother, your father, your sister a vy přijedete do Ameriky. What do you say, Peter?“
To už se obrací i na taťu, žel bohu už ve chvíli, kdy mluví převážně anglicky a to taťa může tak maximálně přikyvovat, protože anglicky umí říct jen „my pub is plná bab“. Snažím se mu vysvětlit, že nepotřebujeme nic zaplatit. U celé této konverzace se nesmírně bavím, ale zároveň mě trochu pobuřuje ten stále přetrvávající stereotyp, že muž má být hlavně dobře zajištěný a ani vlastní otec o něm neumí pořádně nic víc říct.
„Petro, I’m serious, vy jste tak fabulous young woman.“
Taky už mám v sobě několik panáků slivovice, a tak se polichoceně chichotám. U toho taky zůstane. Bobby Karas (což v mých uších zní v podstatě stejně jako J. R. Ewing – tedy Džejár Jůjing, pokud jste to taky nikdy vlastně neviděli napsaný) se zatím neozval. Nicméně celou cestu taxíkem z pohřbu z toho máme s taťou legraci a věřím, že strejda Standa tam někde nahoře taky.
Baštanka bloguje 