Stardance – když hvězdy dotančí

,,Dámy a pánové, přivítejte na tanečním parketu Petru Baštanovou!“

Přesně takto jsem sebe sama uvedla, když jsem s velkou pompou sestupovala ze schodů do předsíně, aby se mi zanedlouho splnil sen – dostat se na přímý přenos Stardance. O tom, jak moc miluju tuto taneční show jsem psala v minulosti ZDE. Snažila jsem se už několikrát sehnat lístky, ale obyčejný smrtelník opravdu nemá moc šancí, jak to vidět na živo. Když se mi tedy poprvé v životě naskytla reálná šance se tam dostat, tak jsem prostě nemohla odolat, i když to znamenalo poprosit svou slavnou „tchýni“. Jsem jí neskonale vděčná a vždy budu, že to i přes velké sebezapření zařídila, a stejně tak Cýrovi, který to tam s námi celé protrpěl. Oblékla jsem plesové šaty, zatáhla břicho a usmívala se od začátku až do konce tak, až mě z toho bolely škraně. A stálo to za to. Samozřejmě, že v konečném důsledku si to člověk víc užije v televizi, protože to vidí z různých úhlů. My jsme sice byli v první řadě, ale z té jsou ponejvíce vidět záda Marka Ebena. Taky jsem se bála jakkoliv pohnout nebo podrbat, protože jsem na rozdíl od zkušené herečky nevěděla, kdy nás snímá kamera a kdy ne. Atmosféra je však velkolepá, od světel přes orchestr až po kostýmy, a já si opravdu alespoň na chvíli připadala jako Nataša Rostovová na plese.

Nicméně, o týden později je všechno jinak. Tanečníky kosí covid, pozlátko se vytrácí a to nejen ze Stardance. Nepíše se mi to lehce, protože je mi to strašně líto, ale rozcházíme se s Cýrou. Nejde už dále předstírat, že naše vzájemné rozdíly vyřešíme nekonečným setem kompromisů. Já začala mít pocit neustálé kontroly, on zase, že se snaží chytit vítr. Nedokázali jsme se už delší dobu navzájem učinit šťastnými, přestože jsme se snažili. Opravdu hodně. Podstoupili jsme kurz od Honzy Vojtka o nastavování hranic. Já už několik měsíců chodím k terapeutce (díky, Markéto Šetinová!), protože konec tohoto vztahu má pár podobných prvků s koncem mého předchozícho vztahu, takže je nabíledni otázka, jestli to všechno není mnou…

Nedokážu odejít ze dne na den, navíc do toho zasahuje spousta dalších faktorů, které na to navazují jako například bydlení, ale ano, to jsou v konečném důsledku jen výmluvy. Je to proces, pragmaticky řešíme logistiku a co ze společných plánů ještě uskutečníme, oddalujeme to, i když víme, že je to nevyhnutelné. Oddalujeme to možná taky trochu proto, že se pořád máme rádi. Někdy ale to nejlepší, co člověk může pro lásku udělat je nechat ji jít… Možná, že se taky trochu potřebuju vypořádat s pocitem viny, že jsem se to rozhodla konečně nahlas vyslovit zrovna týden po Stardance. Uznávám, že to není nejlepší načasování. Ale kdy je? Bylo by to snad lepší jako vánoční dárek? Takto aspoň můžeme oba od nového roku začít nanovo. A na to, abych rok a půl chodila s Cýrou jen kvůli taneční show, bych musela být opravdu hodně rafinovaná. Prostě to nevyšlo. Stardance byla jen naše labutí píseň…

Je mi to upřímně líto, protože Cýra umí tančit. Sluší mu obleky. Je to skvělý člověk, kterého budu mít vždy ráda a v určitém ohledu jsme pro sebe ideální taneční partneři. Jenom nedokážeme tančit ve stejném rytmu a nejde se to naučit, protože jeden z nás má absolutní sluch a druhý ne. A tak budu zase tančit sama a v tuto chvíli mě to ještě neděsí, protože se těším, že se nám oběma uleví. Jenomže zatím se to neděje. Zatím to pořád bolí. Kéž bychom oba našli tu správnou melodii k tanci.