Ve skvělé knížce Women don’t owe you pretty od neméně skvělé Florence Given jsem narazila na termín fatophobia. V kontextu knížky jde o hejtování tlustých lidí, což Florence rázně odsuzuje. Ve mně to spíš vyvolalo úvahu nad tím, jak se my holky pořád tak děsně bojíme, že ztlousneme a kdy už si konečně přestaneme nechat diktovat, jak máme vypadat.
Je to totiž aktuálně i můj případ. Jasně, nevážím sice sto kilo a většina lidí by mě označila za hubenou, ale co si budeme, všechny ty zmrzlinky a prosecca mi v kombinaci s neschopenkou pár kil přidaly a protože ještě pár týdnů nemůžu moc sportovat, ani se příliš namáhat (viz článek Šestinedělí), tak si na zimu vytvářím opravdu pěkný tukový polštářek.
Procházím různými fázemi, které se mění ze dne na den, z hodiny na hodinu, nejčastěji však z minuty na minutu: 1. Nejdřív mě to samozřejmě sere.
2. Pak mě popadne nepřekonatelná chuť cvičit.
3. Místo toho si jen prohlížím pupíček v zrcadle. Když se správně postavím, tak to není tak hrozný.
4. V kavárně na oslavu konce neschopenky si dám dva dorty. Proč ne. Potřebuju přece sílu.
5. Nedopnu svoji oblíbenou sukni. To je ještě dobrý. Ale pak se mi začnou pod sukní o sebe odírat stehna. Naštěstí už je počasí na punčocháče, takže ty to přechodně zachrání.
6. Nedopnu kalhoty. Jako jo, některý moje užší kalhoty jsem si musela už dřív po vydatném obědě rozepnout. Ale teď si je musím rozepnout prakticky hned jak ráno dosednu na židli. Problém je, že si musím vždy, když jdu na záchod vzpomenout, a kalhoty si zase zapnout, než vstanu. Nebo si rozepnutý poklopec něčím maskovat. Mými vůbec nejoblíbenějšími kalhoty se stávají mom jeans, kalhoty na gumu.
7. Když se večer v posteli svalím na bok a pokrčím nohy, tlačí mě boční špíček. Tlačí, to znamená nejen, že o něm vím, ale obtěžuje mě to při usínání.
8. Ale pak si všimnu, že mi narostly i prsa a že jsem se z mých celoživotních jedniček možná dostala i na skoro dvojky! To chce oslavu, jak jinak než dorty!
9. Uvědomuju si, že když se zbavím oblečení, který je mi malý (holky, těšte se na bazárek), tak budu potřebovat nový oblečení! Důvod překopat konečně šatník na minimalistický slow fashion capsule wardrobe. Barvou tohoto podzimu je prý švestková. Hruškovou bych asi reprezentovala líp, protože by se mi hodila k bokům.
10. Po asi tak dvaceti letech jsem si dala banán v čokoládě, i se šlehačkou. Výčitky cítím jen chvíli, protože ta chuť je slastná. Vzpomínám na své útlé mládí, kdy jsem se považovala za nekorunovanou recenzentku banánů v čokoládě v Olomouckém kraji (ti z vás, kdo pamatují cukrárnu Mamka u nádraží, vědí, kde byl ten nejlepší). Banán v čokoládě je lék.
11. Je mi to jedno. Dám si, na co mám zrovna chuť.
12. Mám dobrou náladu. No fucking stress.
Samozřejmě, že takhle jednoduchý to není a každá fotka hubené holky v plavkách (ještě, že už začíná podzim) mě na okamžik vyvede z míry. Na chvíli ji nenávidím, projektuju do ní všechny svý tělesný nedostatky a lenost, pak ten vztek přejde z ní na mě a já si dávám nerealizovatelný předsevzetí, jak budu ráno o hodinu dřív vstávat a běhat… Raději se začnu soustředit na inspirativní ženy, které umí nosit i něco jiného než plavky a k tomu ještě s neskonalou grácií a vkusem, protože ono mít velikost S ještě nutně neznamená dobře vypadat. A hlavně, pojďme se mít rády za to, kdo jsme a co umíme a doufejme, že až jednou budeme odcházet do důchodu z pozice nejmocnější ženy světa, tak nebudou novináři hodnotit jen barvu našich kostýmků a jak jsme obstály v mužské konkurenci. Buďme jako Florence a zastavme patriárchální brainwashing, protože to je koneckonců to, proč pořád chceme být tak nesmyslně hubený.
Baštanka bloguje 