Úvahy a inspirace

Seriálové spisovatelky

Nejlepší na tom, když člověk musí ležet v posteli a nic nedělat je, že se může věnovat binge watchingu a necítit se provinile za promarněný čas při každé další epizodě seriálu. Nemusí stihnout zastavit uprostřed těch pěti vteřin, než se spustí nová epizoda, a jít už konečně spát nebo dělat něco produktivního. Může beztrestně rovnou kliknout na next episode.

Pro tuhle speciální příležitost jsem dala na radu své šéfové a pustila si španělský seriál Valeria, který se mi prý bude určitě líbit, protože hlavní hrdinka je spisovatelka a je to takový Sex ve městě, akorát v Madridu. Za jeden den jsem stihla celou první sérii, protože prostě nešlo odolat, musela jsem se dozvědět, jestli Valeria opravdu půjde za svým snem být spisovatelkou. Jenomže jak to udělat a nekrást? Vzpomněla jsem si u toho i na další seriálové spisovatelky, které musely toto dilema řešit.

Když pominu Jessicu Fletcherovou, která existenční problémy nikdy neřešila, pokud si dobře vzpomínám, tak je první takovou seriálovou spisovatelkou Carrie Bradshaw. Hlady sice nikdy úplně netrpěla, ale peníze si párkrát půjčit musela. Všechno se pak ale jako mávnutím kouzelného proutku vyřešilo, když napsala jeden úspěšný sloupek a hned bylo zase na boty od Manola. Kdo by nechtěl být fabulous spisovatelkou, které stačí ke štěstí a slávě jeden sloupek! Je pravda, že kdyby žila v dnešní době a udělala ze svých sloupků posty na instagramu, k tomu občas zpropagovala nějakou kosmetiku nebo kde zrovna snídá, asi by se uživila celkem slušně, ovšem už ne jako spisovatelka, ale influencerka. A i když by v ideálním případě literatura měla ovlivňovat a měnit životy, tak pořád ještě věřím, že mezi influencerstvím a psaním je velký rozdíl.

Zdroj: crimereads.com

Nástupkyní Carrie by mohla být Hannah ze seriálu Girls. Taky se odehrává v New Yorku, ale v úplně jiném New Yorku, než jak ho známe od Carrie. Ulice nejsou plné zářivých outiftů a taxi se nedá chytit na každém rohu. Tyhle hrdinky nosí úplně obyčejné oblečení, dokonce i opakovaně, a chodí pěšky. Hannah psaní vystuduje, ale je finančně závislá na rodičích, protože stáže pro člověka s titulem z kreativního psaní jsou neplacené. Takže co teď? Práce v kavárně, než si bude moct místo pytle na odpadky pořídit kufr, odjet na literární letní školu a podepsat smlouvu s vydavatelstvím. Cesta je holt trnitá, když vám okolí dává najevo, že si titul můžete strčíte někam.

Arabella z I May Destroy You už má svůj první úspěch za sebou, z její knížky poskládáné z twitterových komentářů mapujících život mileniálů je hit a o to víc na ni tlačí vydavatelství. Dostane dokonce zálohu předem a prostor na psaní, ale ona se mezitím potácí ulicemi Londýna a nedokáže nic kloudnýho dát dohromady, protože se nedokáže soustředit, a na mobilu vždycky blikne někdo, kdo ji přemlouvá, ať jde na party nebo aspoň jeden drink. Přestože má zdánlivě veškeré podmínky k psaní, realita je trošku složitější, protože jedním z faktorů, proč se jí nedaří psát je, že se snaží ze střípků ve své hlavě poskládat, co se jí stalo.

No a teď je tu Valerie, která mě ze špíny Londýna vytáhla do prosluněného Madridu. Těžko říct, kde vzala na všechny ty krásný tapety a bytovej design, když si ani její kamarádky s nemůžou dovolit byt – ani markeťačka z top agentury, ani právnička, která bydlí u rodičů kdesi na perfierii, ani tlumočnice, která být sdílí. Mimochodem, tlumočnická profese (moje vystudovaná) je tu vykreslena vskutku půvabně. Tlumočnice z Madridu prokalí noci, ale ráno je vždy svěží. Vůbec netuším, kdy si dělá přípravy, protože před konferencí si ještě stihne zasouložit přímo v tlumočnické kabině. To by se asi naší paní profesorce z Ústavu translatologie nelíbilo. Stejně jako fakt, že vypíná mikrofon uprostřed věty (to je pravidlo číslo jedna – tlumočník vždy musí dokončit větu!) a ještě stíhá poslouchat hlasovky od Valerie. Valerie kromě dlouhých hlasovek, kterým její kamarádky ze srandy říkají podcasty, bloumá ulicemi, kouká z okna a dny tráví ve vytahaným tričku. licemi. Zoufale čeká na inspiraci a snaží se přesvědčit svého ne příliš podporujícího manžela, že opravdu něco napíše, aby nemusela vzít nudnou práci v muzeu, na kterou manžel dost spoléhá, protože sám je umělecký fotograf… Tenhle seriál celkem zdařile ukazuje, jak těžký to je, když chcete dělat, co vás baví, ale přitom si dovolit žít, protože sociální sítě vám neustále předhazují, že pokud jste ve třiceti ještě nedobyli svět a nemáte vlastní byt, tak už to nikdy nedoženete. Ne nadarmo Valerie svoji hotovou knihu nazve podle imposter syndromu (o kterým je mimochodem dobrej článek v Respektu z minulého týdne).

Valerie mě donutila zamyslet se nad tím, co člověk potřebuje k tomu, aby mohl skutečně dobře psát. Talent je jedna věc, tvůrčí krize druhá, ale myslím si, že daleko častěji se autorky musí vypořádat s tím, jak se zároveň uživit, kde najít čas a jak přesvědčit okolí, že na to opravdu mají. Koneckonců, nemusíme chodit pro příklady na Netflix, naše Božena Němcová by mohla vyprávět. Po seriálu od České televize jsem si přečetla její korespondenci, ve které prakticky neustále někoho prosí o peníze. Dneska je to hrdinka a máme ji na bankovkách, ale ve své době opravdu hladověla. Většina výše zmíněných mnohdy působí jako líné chuděry, které si nedokážou najít pořádnou práci. A i když je to částečně pravda a někdy už se po těch kavárnách poflakují fakt zbytečně dlouho, tak je to škoda, protože kdyby na ně netlačili vydavatelé nebo partneři, mohly by si víc psát po svém a o čem chtějí. Určitě i pro mě je to něco, o čem hodně přemýšlím. Byla by ze mě lepší, opravdová, spisovatelka, kdybych chodila do práce jen na poloviční úvazek a nelimitovala se tím, o čem můžu psát? A můžou dnes vůbec existovat spisovatelky na plný úvazek, aniž by se zaprodávaly na Instagramu? Toť otázka.

P. S. Všechny výše zmíněné seriály vřele doporučuji, protože kromě psaní se tam řeší i další témata jako sexuální násilí, konsent, metoo, polyamorie a samozřejmě všechny další druhy vztahů. Lenu Dunham, autorku Girls, a Michaelu Coen, se určitě vyplatí sledovat, protože jejich styl vyprávění je opravdu osobitý (obě vychází z vlastních zkušeností). Od Leny Dunham pak doporučuji i knihu Not that kind of girl (cituju ji i na začátku své knihy).

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s