Šestinedělí

Ještě donedávna jsem netušila, že šestinedělí se nutně nepojí jen s porodem, ale prakticky s jakýmkoliv zákrokem tam dole, takže i s konizací, kterou jsem právě podstoupila.

Naštěstí už je léto dávno pryč, takže mě nemusí trápit, že už se nevykoupu v potoce a i šest týdnů bez sexu může být zajímavá zkouška vztahu a taky naší fantazie, co všechno se dá dělat bez penetrace. Ale zpět ke konizaci, protože to je hlavně to, o čem chci dnes psát, aby se toho už žádná další holka nemusela bát!

Když vám poprvé gynekoložka do kontrolního telefonu místo obvyklého „všechno v pořádku, uvidíme se za půl roku“ řekne „přijďte osobně“, tak se trochu leknete. Když vás pošle na specializované pracoviště, tak vás to paradoxně trochu uklidní, asi si chce jen něco potvrdit.
Ale když si i tam musíte přijít pro výsledky osobně, už to trochu stresující je. Když vás potom přímo specializovaný doktor osobně objedná na zákrok do nemocnice, tak už máte trochu na krajíčku a odcházíte s pocitem, že do roka umřete. Samozřejmě první nápad je vygooglit si, co mi to vlastně budou dělat, což vím, že je chyba, už když ťukám písmenka do vyhledávače, ale stejně mi to nedá.

Konizace děložního čípku je relativně běžný zákrok, který se dělá pod celkovou narkózou a trvá asi deset minut. Jde o to, že stěr odhalil nepříznivé změny buněk na povrchu čípku a je třeba je pro jistotu odstranit, než se buňky rozmnoží a způsobí daleko větší paseku, která ano, v tom nejhorším případě, může vést až k rakovině. Přesně od toho existují preventivní prohlídky, takže se na ně vyplatí chodit, i když máte pocit, že vás nic nebolí a všechno dole funguje, jak má. Vyplatí se na ně chodit i pokud máte očkování proti rakovině děložního čípku, protože očkování nechrání před všemi HPV viry (je jich kolem nás čím dál tím víc) a celková účinnost je asi 70 % (tedy konkréntě u očkování Silgard, dnes Gardasil, které mám já). Navíc s každým dalším sexuálním partnerem stoupá riziko přenosu viru asi o 10 %. V naprosté většině případů si tělo s viry poradí a můžete být v klidu. A i když vám na čípku něco najdou, pořád to ještě není důvod k panice, protože to zatím nemusí znamenat vůbec nic. Já jsem ale zrovna ten případ, kdy tečkování na povrchu čípku bylo žádoucí odstranit.

Po prvotním návalu emocí se člověk svěří ve svém okolí a zjistí, kolik jiných už na konizaci bylo a jsou zdravé, krásné, mají děti a žádný další problém. Uf. Do nemocnice se člověk zase trochu bojí, protože musí podepsat asi deset různých souhlasů, málem i o tom, že moje mrtvola může být použita na lékařské účely. Moc nepomáhá ani fakt, že zrovna doma sledujeme The Good Doctor, americký seriál z nemocničního prostředí, kde většina pacientů přijde s naraženým malíčkem a odchází s nádorem na mozku. Všechny strachy jsou nakonec úplně zbytečné, protože v nemocnici je to šup šup, jak na běžícím páse. V čekárně jsou se mnou ještě další ženy, dvě bodré maminy, jedna mlčenlivá anorektička, jedna holka jako já (má dokonce i stejný Vasky), a jedna paní nevýrazné charakteristiky. Na pokoj dostanu jednu maminu a právě tuto nevýraznou paní. Všechny vyfasujeme nepadnoucí nemocniční košile (takže bylo úplně zbytečný lámat si hlavu nad tím, jaký pyžamo si mám zabalit) a čekáme dál, co se stane. Přijdou pro maminu, ta jde očividně na stejný zákrok jako já. Za chvíli už ji dovezou zpátky, sanitář ji přehodí na postel, paní se tam ještě v polodeliriu dosápe a spí dál. Teď jdu já, pěšky. Na sále je spousta lidí, skoro jako v The Good Doctor. Nejmladší z nich se představuje jako anestezioložka, ukládá si mě na lehátko a upoutává do různých popruhů. Vyhazuju nohy do gynokologických vidliček, sestra mě přikrývá, aby mi ještě netáhlo až za vrata. Připadám si jako kosmonaut před letem do vesmíru. Anesteziologická sestra se mě ptá na moje Lidl papuče, že prý je těžký je sehnat a prodávají se na internetu za těžký prachy. Do diskuze se přidávají i doktoři a já ještě stihnu zavtipkovat, že doufám, že tam ty papuče pořád budou, až se probudím z narkózy. Sestra mi potom zavede kanylu do žíly na ruce a to fakt bolí, protože mám skoro neviditelný žilky a ona si musí být jistá, že to tam drží. Doktorka se zeptá, jestli mám připravenej sen a pak už nevím nic. Zdá se mi něco o kavárně, takže když se za zhruba deset minut poloproberu, zvu dva doktory přede mnou na kafe, pak ještě zfetovaným hlasem pochválím sestřičce rtěnku a všem asi dvacetkrát poděkuju. Na postel přeskočím jako laňka a těším se, jak se prospím. V tu chvíli ale pod otevřeným oknem zavříská sbíječka, která až do oběda nepřestane, takže jediná věc, na kterou jsem se těšila a sice to, že se tu prospím, se nekoná. Čumím do zdi a mám příšernou žízeň. Za chvíli odvezou nevýraznou paní a ta je pryč o něco dýl než já a mamina. Když ji přivezou zpátky, má v sobě víc kapaček a pláče. První, co mě napadne je, že šla asi na potrat a taky se mi to spojí s nervózním výrazem jejího ranního mužského doprovodu. V tu chvíli, jen na okamžik, přestane hlučet sbíječka a do náhlého ticha pronikne dětský pláč z patra nad námi, kde leží rodičky. Paní zavře oči a mě to přijde jako opravdu hodně krutá hříčka osudu. Pak už jen všechny ležíme, trochu spíme a těšíme se, až nám dají něco najíst. Dostaneme rohlík se šunkou a ovocný čaj, po 15 hodinách hladovění je to skoro gurmánský zážitek. Listuju si časopisem a hraju si s knoflíkama, který zvedají postel do různých poloh. Je mi dobře, takže by mě měli večer pustit. Přijde sestra, ta s tou pěknou rtěnkou, a vytáhne mi tam zdola tamponádu, řekne, ať se nelekám, že tam toho je opravdu hodně a pak ze mě tahá asi tak kilometr gázy, jako když kouzelník tahá z rukávu pestrobarevný šátek. Za další půlhodinku zkontroluje, že nekrvácím a můžu se balit domů. To je všechno? Jsem skoro zklamaná, zrovna jsem si postel nastavila na ideální polohu. Obleču se, hodím na rameno úplně zbytečně velkou tašku s věcma, který jsem vůbec nepoužila, na sestru mám jen houknout, že jdu. Muž mě vezme za odměnu na velkou zmrzlinu. Konec dobrý, všechno dobré.

Opravdu se není čeho bát, i když je to zákrok pod narkózou. Bolelo to? Ne, nejvíc bolela zavedená kanyla s kapačkou a po probrání z narkózy mě trošku bolelo v podbřišku, asi jako při menstruaci. To je normální. Koneckonců uřízli mi kousek tkáně. Jak se cítím? Cítím se dobře, jako by se ani nic nestalo, jen musím očekávat ještě slabé krvácení. Je to tím vyřešené? Věřím, že ano, to ukáže až kontrola a histologie, ale konizace je jedním z nejspolehlivějších způsobů, jak se vyhnout dalším změnám na čípku. Můžu mít děti? Určitě ano, akorát bych se o ně neměla snažit teď v nadcházejím půlroce. Říká se taky, že kratší, oříznutý čípek, má někdy tendenci neudržet plod a po konizaci tak hrozí riziko předčasného porodu. Nicméně ani jedna z mých kamarádek, co konizaci prodělala a rodila, to nepotvrdila. Všechny měly bezproblémové plnohodnotné těhotenství.

Takže co teď? Teď přichází to zmiňované šestinedělí, kdy se mám šetřit, nekoupat, nemít pohlavní styk, nezvedat těžké předměty apod. Vlastně takový podzimní prázdniny 🙂 A taky o tom budu všude kolem sebe mluvit, ne snad proto, abych to zbytečně dramatizovala, ale abych všem svým kamarádkám připomněla jejich preventivní pohlídky. Protože ano, i když si člověk myslí, že všichni okolo si toho jsou vědomi a chodí na kontroly, tak tomu tak vůbec není. Zjistila jsem, že některé moje kamarádky nebyly na kontrole několik let! A mimochodem – očkování se dneska dává nejen mladým dívkám, ale i chlapcům, protože jednak můžou být přenašeči viru, jednak se jich tato rakovina týká taky, protože se může projevit nejen na čípku, ale i v análním otvoru, genitálními bradavicemi nebo i v ústech a hrdle (díky orálnímu sexu). Takže milé děti, očkujte sebe i své děti a partnery a choďte na prohlídky! Já jdu koukat na seriály v posteli.