Odcházení

Do Olomouce už dávno nejezdím odpočívat. Většinou je víkend tak napěchovaný programem, návštěvami apod., že bych potřebovala ještě další víkend na regeneraci. A tak se stalo, že z víkendu, kdy jsem měla hlídat psa a trochu si užít klidu na psaní, se stal víkend balení babičky do domova důchodců. Taťkovi se podařilo sehnat místo tak akorát včas, protože i babička, která se nám všemožně snažila dokázat, že na vše ještě stačí, uznala, že už je čas.

Nečekala jsem to tak rychle. A už vůbec jsem nečekala, že si mě taťka povolá jako hlavní asistentku, na čemž by ještě nebylo nic tak špatného, babičce ráda pomůžu, ale nebyla jsem na to připravená psychicky. Nejtěžší na tom nakonec je ukočírovat taťku, kterej to chce mít rychle za sebou, aby stihnul v televizi atletiku, a na to je třeba se opravdu obrnit.

Když člověk přijede do řadovky v Dubu nad Moravou, padne na něj tíseň, protože babiččin dům je jako muzeum z 50. let, nic se tam nezměnilo, děda si to nepřál a tak to tam už tak trochu padá na hlavu. Malý dvorek za domem byl pro mě kdysi obrovskou zahradou plnou tajuplných zákoutí, ale teď je to jen zarostlá nudle, kterou člověk přejde pěti kroky tam a zpět. I tak se taťkovi ozvali už tři zájemci z vesnice. Je to neuvěřitelné, jak rychle se rozkřiklo, že babička jde do domova a sousedi si brousí zuby na zvětšení svých pozemků. Chvíli jsem sama uvažovala, že bych do toho investovala, protože je přece škoda přijít o dům, kde žilo několik generací rodiny Baštanovy. Ale na tohle nemám, potřebovalo by to srovnat ze zemí, vždyť je tam ještě chlív na prase a to děda s babičkou ani nikdy neměli!

Babička sedí na gauči ve staré zástěře, kterou nosí, co pamatuju a která už by nutně potřebovala vyhodit, žmoulá v ruce kapesník a dívá se našim směrem, protože už nás vidí jen v mlze. Má pořád krásné husté vlasy, i když jsou úplně bílé. Taky má velmi hezkou a pevnou pleť s minimem vrásek. Taťka mezitím ze skříně, které už pořádně nedrží dveře v pantech, vyhazuje ven oblečení systémem „spálit“ nebo „to je ještě do domova dobrý“. Nic není dobrý. Babička si na sebe nekoupila nic nového tak od roku 1978 a podle toho to vypadá. Taťa chaoticky balí hnusné halenky z umělotiny a k nim neladící tepláky. Babička chce vidět, co to balí, nebo si na to aspoň sáhnout, ale není čas, taťa už chce být pryč. Snažím se ho odlákat ven, abych babičce sbalila něco důstojného, co jí bude ještě chvíli slušet, ale taťa je ve svém živlu, dělá to, co mu jde nejlíp – chaos. Povoluje od každého druhu oblečení pouze dva kusy. Babička mezitím probírá staré dokumenty z šuplíku, taťka ji seřve, že to teď nepotřebuje, ale já vím, že potřebuje. V tom domě je tolik věcí! Jak se člověk má rychle sbalit, když ví, že už tam bude spát jen jednu noc? Trochu mi to připomíná odchod do koncentráku. Tajně babičce balím do tašky, co uznám za vhodné já. Babička pochopila můj tichý plán a nenápadně mi propašuje i zarámovanou fotku dědy a sošku Panenky Marie a já jen strategicky přemýšlím, jak ji umístit do tašky, aby neťukla, až tašku taťa položí na zem do auta.

Nakonec taťa přece jen taktně zmizí, a to když nastane čas sbalit spodní prádlo. Udivuje mě, jak je pro chlapy palčivé dotknout se spodních kalhotek, ale nakonec chápu, že i na taťu je toho moc. Jeho manažerské rozkazy a honem honem jsou vlastně obranná strategie, jak se vyrovnat s babiččiným pozvolným odchodem. Musím hodně mrkat, abych se nerozbrečela, stačí, že brečí babička. Zase to držím já, jako když sešel pes a taťa ho nedokázal jít utratit. Přebírám po babičce štafetu silné ženy v rodině Baštanové. Když vidím babiččiny bombarďáky, taky přibližně z roku 1978, skočím ještě do auta a jedu jí koupit něco nového, i kdyby to měla nosit už jen pár týdnů.

Za hodinu odjíždíme, taška je sbalená a nachystaná na pondělní odchod. Taťa stíhá atletiku a já se s ním ještě v autě pohádám, že musí pochopit, jak je pro babičku těžké odejít po 63 letech z domu. Vyhrožuju mu, že mu to oplatím, až bude starej on a že mu nedovolím si vzít ani jednu jeho oblíbenou knížku židovských anekdot. Tím už se pobavíme a já od svého otce poprvé slyším slovo DĚKUJI. Vždyť je to přece samozřejmost (chci za to jen babiččin svatební servis a malovanou vázu – já vím, babička je ještě pořád tady a já už si jak hyena dělám nároky na její majetek, ale nestydím se za to, já to budu opatrovat jako oko v hlavě, narozdíl od sestřenice, která pro babičku nehne prstem a její věci by bezmyšlenkovitě střelila někde v bazaru).

Když pak doma ještě nažehluju babičce na oblečení jmenovky, je to skoro jako by babička jela na skautský tábor. První dny jsou taky těžký a dětem se stýská po rodičích, ale nakonec se jim tam zalíbí, zabaví je celodenní program a navážou nová přátelství. A babička je koneckonců velmi společenská, jako já. Doufám, že se jí tam bude líbit.