Idoly

„Já ty celebrity zase až tak nežeru, ale tihle dva jsou sledování hodní“.

Takto jsem okomentovala storýčko z koncertu Emmy Smetany a Jordana Haje. Vytvořili totiž tak upřímně intimní a jedinečnou atmosféru na stmívající se střeše Radosti, že jsme s mužem odcházeli příjemně okouzleni.

Kdybych měla ještě svůj dětskej pokojíček, pověsila bych si Emmu na plakátu nad postel. Nejen kvůli těm sálajícím očím nebo proto, jak skvěle vypadá po dvou dětech, ať už ve vytahané mikině nebo naprosto samozřejmě s korunkou ve vlasech a stříbrném overalu (který bych nejradši nosila do práce, ale nikdy na to nebudu mít odvahu). Emmu Smetanu nelze nemilovat. Mohla by být jen prostoduchou modelkou s vlastní kolekcí rtěnek, po jejichž obnošených kouscích v sekáči na střeše Radosti se slehne zem, ale lidi sem neproudí jen proto, aby ulovili cokoliv, co Emma nosila. Chtějí s ní především prohodit pár slov a přesvědčit se na vlastní oči, že opravdu takto ryze existuje. Oblečení prodává bez nálepky worn by celebrity, ale raději s osobním příběhem. A i když do kategorie celebrita dozajista spadá, má toho za sebou mnohem víc než jen hezkou tvářičku. Už jen to kolika jazyky mluví a zpívá! Je to přesně takovej ten člověk, kterýho nenávidíte za to, co všechno mu jde, ale zároveň mu děsně fandíte.

A pak je tu samozřejmě Jordi, který by se na plakátu v dívčím pokojíčku taky skvěle vyjímal. Taky je ale mnohem víc než jen krasavec. Zpěv ho proměňuje v charismatickou osobnost. Když člověk sleduje ty jejich oční hry plné smyslnosti, ale současně i hluboké lásky, tak jim to prostě věří, ať už to doma mají ve skutečnosti jakkoliv. Není divu, že když Emma upozorňuje diváky, ať nezapomenou ze střechy sledovat západ Slunce, stejně všichni sledují hlavně je dva, protože západ slunce je každý den.

Do toho všeho suverénně pobíhá Lennonka, jedno z nesledovanějších a nejsvobodomyslnějších děti českého internetu. Rodiče vůbec nepotřebuje a baví se s kamarádkou nebo s kýmkoliv dalším, kdo ji zrovna vstoupí do cesty. Jen když rodiče nastoupí na pódium, tak se ozve mezi všemi těmi lidmi jeji hrdý hlásek: „To je můj tatínek!“ Moje vlastní máma by asi moc neschvalovala, že tak malé dítě ještě není v posteli, nemá režim a rodiče ho s sebou všude tahají. Mně to ale připadá jako naprosto samozřejmé. Moderní rodiče nemají dítě jako kotvu u nohy, ale z každého místa si udělají baby friendly prostředí a vychovávají tak sebevědomou dceru, která funguje ve společnosti, protože je na to prostě zvyklá. Další worth to follow.

Přitom ve své době byla i moje máma taková trochu rebelka ve výchově. Před cca. 25 lety si s kamarádkou Marcelou založily výtvarný kroužek pro děti, kam jsme my jejich dcery povinně chodily, a když se cizí děti odevzdaly rodičům, doprovázely jsme ještě matky na pivo a někdy i na panáčka. Cestou do hospody z výtvarného studia se za mamkama otáčelo celé olomoucké Horní i Dolní náměstí. Dvě múzy v batikovaných pláštích zaprasených od barev a keramické hlíny, které se nesly stejně samozřejmě a sebevědomě jako Emma v jejím stříbřitém overalu. Byly jako z jiného světa. V hospodě nás nechaly posadit na bar a dospělácky srkat džus. Mnozí to odsuzovali, ponejvíce babičky. Mně to už tehdy přišlo děsně progresivní a byla jsem na svoji krásnou a odvážnou mámu v batikovaném plášti dost hrdá. Vylepila bych si ji na plakát nad postel hned vedle Emmy Smetany. Protože na idoly je čas i v dospělosti.