Den sesterství

22. února se slaví Den sesterství, známý také jako Den zamyšlení a tak se zamyslím nad sesterstvím. Nemluvím teď o pokrevním sourozenci, ale o těch, které jsem získala ve skautu.

Náš oddíl byl ryze dívčí a přestože jsme měli několik spřátelených chlapeckých oddílů, na většinu výprav a náš tábor jezdily samé holky. Až na pana kuchaře. Vůbec poprvé, v mých deseti letech, jsem si tak uvědomila, že i muži mohou vařit a ženy zase sekat sekerou. Naše skautská vedoucí měla takovou páru, že obrovskou sekeru zvedla nad hlavu jako nic. Že nic není nemožné, k tomu nás vedoucí vždy vedly. Pokud jsme na něco nestačily samy, poradily jsme si společně. To obzvlášť mě, gramle oddílu, přišlo často vhod. Na toto období vzpomínám s velkou nostalgií. Tehdy jsem se ještě ničeho nebála, možná tak maximálně noční hlídky, kterou jsme ale se spolubydlící ze stanu vždycky nějak přečkaly. Byla jsem odvážná a to nejen proto, že jsem byla naivní dítě. Věděla jsem, že mé sestry stojí při mně. Byly jsme z různých rodin a různých prostředí, ale nepamatuji si, že by mezi námi někdy panovala závist nebo nevraživost. Každá jsme tam svým jedinečným způsobem patřila.

Se zvláštní láskou pak vzpomínám na roli kmotřiček. Malé světlušky i starší skautky skládají slib, který je speciálním duchovním rituálem. Odměnou, kterou si musí každá zasloužit. Za své čestné chování, skutky, pomoc ostatním sestrám, nebo až světluška či skautka do této fáze dozraje. Vedoucí vhodnou chvíli pozná a k tomuto tajemnému rituálu dívku přizve. Tím se skautka stává opravdovou skautkou. Ke slibovému ohni vede malou skautku starší sestra, ta slib již složila a skautka si ji vybrala za svou kmotru. Kmotra skautku připraví na příchod ke slavnostnímu ohni, nacvičí s ní odříkání slibu, který si pak skautka trénuje, kde to jen lze (například ve volných chvílích na latríně). Kmotřička zasvětí dychtivé děvčátko s dokořán otevřenýma očima do duchovního života. Skautský slib je první životní závazek. K tomu, jakou chci být. Dobře si pamatuji, že jsem ke své kmotře velmi vzhlížela. A co teprve když mě o několik let později oslovila ještě pisklavým dětským hláskem jedna z dívenek, jestli bych já nebyla její kmotrou. Myslím, že je to takové skautské mateřské pouto, které sestry navždy provází, i když z oddílu odejdou, odstěhují se, založí rodiny… Samotný slibový oheň je pak zážitek, na který se jen tak nezapomíná.

Jako suvenýr si od slibového ohně ráno skautky odeberou kousek uhlíku, který si uschovají. Sama ho ještě mám a vždy, když ho najdu doma u našich ve své tajné dětské krabici, pokreslím si s ním bojovně tváře. Na památku dětství, odvahy, opravdovosti, přátelství a sesterství.

Text pro: Má vlast edit