Úvahy a inspirace

Děda

Minulý týden zavolal taťa a výjimečně nechtěl poradit slovo do křížovky. Manažerským hlasem mi oznámil: ,,Peťo, děda umřel.“

Neumřel na covid, ani s covidem, byl prostě starej a v domově důchodců se mu zastavilo srdce. Je to smutný, ale pro všechny je to tak lepší, protože domovy důchodců nejsou pěkný místa, i když se o to personál s velkým úsilím snaží. Taky to už nebyl děda, ale senilní ukřivděná hromádka vytahaných tepláků a takhle si ho nechci pamatovat.

Děda Baštan byl zamlada fešák. Měl tak smyslnou čupřinu, že by mu ji Xavier Dolan v Imaginárních láskách mohl závidět. Navíc dobře tančil. Přidejte k tomu vojenskou unifromu a není divu, že se do něj babička zamilovala natolik, že byla ochotná s ním odejít na druhý konec republiky, což tehdy znamenalo na druhý konec světa. Ale tím pro ni tak zhruba pohádka končí, protože život v malé řadovce na Moravě byl těžkej. Život s dědou byl těžkej. Jenomže kdo jsem já, abych soudila, na chyby si nechám vlastní manželství (jestli na něj vůbec kdy dojde).

Děda Baštan byl pro mě a sestru průvodce dětstvím na vesnici. Největší dobrodružství byla cesta po žebříku na půdu do holubníku, kde jsme si za odměnu mohly pohladit holoubátka. Díky dědovi známe všechna hospodářská zvířata nejen z televize, všechny divy světa, ty antické i novodobé, i všechny Přemyslovce. Přestože babičce nikdy s ničím moc nepomohl a v baráku by nejradši od 50. let nic neměnil, nádobí umýval po obědě vždycky on. A pak si šel v pyžamu vždy na dvě hodinky zdřímnout…

Děda Baštan věřil v Boha a trval na tom, abychom obrázek Panenky Marie Dubské nosily se sestrou neustále při sobě. A já ten usmolenej obrázek fakt dodnes nosím v peněžence, hlavně na cesty. Když jsem se například vrátila z Brazílie, musela jsem odpřísáhnout, že jsem jej měla celou dobu u sebe. Teprve pak si děda s klidem zakroužkoval v atlase, kde přesně jsem byla. Dělal to tak vždycky, propiskou přímo na papír, všechna místa, kde jsme se ségrou byly a kam se on už nikdy nepodívá, ale nepodíval by, ani kdyby mohl. Cestování ho děsilo, miloval tu svoji rodnou hroudu, jejíž hanácké výčnělky mi ukazoval každej rok na hodech z kolotočových labutí. Do ciziny se raději díval skrze pořad Objektiv.

Nedá se říct, že by děda Baštan byl můj hrdina. Často jsem s ním nesouhlasila, nelíbilo se mi, jak slepě spoléhal až do poslední minuty, že babička vše zařídí a postará se o něj, že jí nikdy pořádně ani nedal kytku. Jo, taky to neměl lehký, chyběl mu pořádný vzor, otec legionář se mu po návratu oběsil, protože si z války přinesl silné deprese. Byla taková doba. Ale já si nechci pamatovat baštanovské slabiny, třeba lehkou hypochondrii, kterou jsem po něm zdědila. Byl to můj poslední děda. Nachodil se mnou spoustu kilometrů v kočárku. Byl hrdej, že mám diplom z Karlovy univerzity. Předal mi touhu po poznání a vědění.

Takže dědo, křížek na čelo, eskymáckou pusu, a pohlídej tam babičce nějaký parádní místečko! I když velkou ironií osudu vlastně je, že jsi jí už teď v domově důchodců v Tovačově místo uvolnil. Babička tam totiž na jaře měla jít za tebou a čekalo se jen na to, až někdo umře…

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s