Už je to tak, jsem člověk, který rád bilancuje a letos je to obzvlášť třeba, protože zatímco většina lidí bude na rok 2020 vzpomínat jako na rok na hovno, já musím říct, že mně se nezvykle vyvedl. Že by to bylo tím, že jsem si v lednu stanovila, že tohle bude rok Petry? Nebo snad tím, že se mi podařilo splnit všechna novoroční předsevzetí, hlavně č. 10 Věřit a č. 11 Zamilovat se…?
Ale pěkně popořádku.
Leden se nesl ve znamení crowdfundingové kampaně na moji knihu.
V únoru jsem vydržela až do předposledního dne nepít. Porušila jsem to na plese, který byl také mojí poslední společenskou událostí roku.
V březnu spadla klec. Z mé garsonky se opravdu stalo vězení a přestože jsem nijak fyzicky nestrádala, psychicky to bylo o něco horší. Mezi jógou a neustálým úklidem jsem si začala rýmovat.
Duben jako by ani nebyl. Mám pocit, že rok 2020 byl přesně o tenhle měsíc kratší, protože jaro uteklo za oknem jako cesta vlakem.
Potom však přišel květen a já jsem potkala Cyrila. Serge Gainsbourga, Johnnyho Englishe, Francouze, Itala, Španěla, básníka, milovníka, gurmána, cestovatele, tanečníka v jednom. Ale i kdyby to byl jen Cyril ze Suchdola, je to úplně fuk, už dlouho mi nebylo s nikým tak hezky, tak intenzivně. A to i přesto, že jsem sama o sobě zjistila, jak se ve mně čím dál víc projevují taťovy agresivní rysy a jiné nehezké vlastnosti. Cyril si s nimi umí celkem dobře poradit. Věřím, že nám to i přes všechny naše rozdíly vydrží. Koneckonců, protiklady se nejvíc přitahují, no ne? V květnu taky vyšla moje knížka Bezpečně nešťastní, kterou jsem v červnu mezi všemi těmi opatřeními stihla i pokřtít. Křest této knihy byl asi jedním z nejlepších momentů tohoto roku, ani ne tak kvůli knize samotné, jako spíš díky všem těm lidem a zářivému pocitu, který si chci rozhodně ještě někdy zopakovat. Třeba hned v novém roce.
Léto bylo především ve znamení výletů. Vůbec mi nevadilo, že se nepodívám za hranice, moře mi nechybělo a vůbec jsem nechápala tu šílenou hysterii všech dostat se aspoň na týden do Chorvatska. Jako bychom nemohli bez moře jedno léto vydržet… Přitom v Čechách se toho dá zažít víc než dost. Ono totiž nejde o tom kam, ani tak strašně moc o to s kým, ale s jakým stavem mysli tam jedu a co si tam chci vyřešit. Protože přesně jak píšu v Bezpečně nešťastných, pokud je někdo nespokojený sám se sebou a se svým životem, Bali nebo Bibione to nevyřeší.
V červenci jsem oslavila třicáté narozeniny. S věkem jsem se tak nějak smířila, zatím se ale jen velmi pomalu sžívám se všemi těmi fyzickými změnami, protože ano, co si budeme nalhávat, a ne, nepřeháním to: stárnu. Nejen, že se mi začal tvořit tuk na místech, kde jsem netušila, že to jde a taky ho odtamtud už asi nikdy nedostanu, blbě spaluju a už ani nemám chuť pít, začaly se mi taky kazit zuby a potřebuji jich několik nechat vyspravit (i když možná je to jen trik zubařky, jak na mě vydělat). Taky se mi letos poprvé při kontrolním telefonátu o výsledcích z pravidelné prohlídky u gynekologa nedostalo odpovědi ano, v pořádku, uvidíme se za půl roku, ale prosím, přijďte osobně. Prošla jsem si všelijakými stěry z děložního čípku, a dokonce i biopsií, což není nic bio, ani psina, je to odběr živé tkáně sloužící k diagnostice změn na čípku. Na to, jak hrozně to zní, to ani nebolelo, pan doktor byl moc hodnej a všechno mi ukázal na velkoplošné obrazovce. Poprvé jsem viděla svůj čípek a připadala jsem si jako v seriálu Byl jednou jeden člověk. Zatím to vypadá, že je vše v pořádku, pro jistotu budeme čípek nadále hlídat, a mně se potvrdilo, jak důležitá je prevence, takže ji holky (a kluci!) nepodceňujte, třebaže jste očkování, což je teď aktuální nejen v souvislosti s děložním čípkem. Teď na konec roku mě navíc začaly příšerně tlačit, tahat, trnout, ani nevím, jak to popsat, nohy. Ultrazvuk dolních končetin vyloučil trombózu i jiné žilní onemocnění, nicméně žíly cítím furt, i když cvičím a dávám si nohy nahoru. Tchýně to trefně okomentovala, že se aspoň hodím do Žilkovic rodiny… A pro mě důvod navíc najít si už konečně obvoďáka v Praze.
Na podzim se mi taky naskytla nová pracovní příležitost. Nikdy jsem nebyla člověk, který by se honil za posty a prahnul po povýšení, nicméně ukázalo se, že dobře odvedená práce a osobní nasazení jde vidět a tak mi naše nová HR lídryně nabídla místo ve svém týmu. Po 4 letech v překladech a lokalizaci budu mít teď na starost interní komunikaci a nábory. Samozřejmě, že se pořád bavíme o Decathlonu, protože přece #dělej,cotěbaví.
No a teď v prosinci jsem se po 3 letech odstěhovala ze své milované garsonky na Vinohradech. Chtěla jsem o tom napsat samostatný článek, o té nostalgii, etapě mezi dětstvím a dospělostí a všech těch krásných dnech a večerech, ale už to tam není. Klíče jsem nakonec odevzdala s lehkým srdcem. Doma už jsem teď jinde.
Sečteno, podtrženo, byl to rok velkých změn na všech úrovních. Tohle opravdu byl rok Petry a mám na co vzpomínat. Projela jsem fotky v mobilu a myslím, že by se dal ilustrovat takhle:
Jo a mimochodem, pokud máte rádi předsevzetí, nebo ještě lépe cíle, doporučuji stránku mojí kamarádky Elišky, která kromě toho, že mě ponoukla k vydání knihy a seznámila s Cyrilem, vytvořila Velkou hru, ve které za splněné úkoly sbíráte body. Připomíná mi to trochu Modrý život z Rychlých šípů a je to rozhodně zábavnější varianta novoročních předsevzetí.
KRÁSNÝ NOVÝ ROK 2021!
Baštanka bloguje 