Zúčastnila jsem se oslavy patnáctin. A jsem fakt ráda, že už mi patnáct není, i když bych se od patnáctek mohla leccos učit.
Například, že rovnou oční linku (kterou dodnes neumím) je dobrý dělat podle izolepy. Marně jsem si snažila vzpomenout, co jsem dělala v patnácti a kde jsem je slavila. Tuším, že jsem dostala první studentský účet, na který mi naši začali posílat kapesné. Tehdá 400 korun na měsíc. Dneska se k patnáctinám dává nejnovější iPhone.
Vyprávělo se, jak se oslavenkyně narodila, kdo s ní má nejhezčí zážitek, všichni se dojímali. Pak se na stole ocitlo téma, které k patnáctinám taky neodmyslitelně patří: v kolikati letech přítomní oslavující přišli o panictví/panenství? Najednou všichni přestanou jíst a bedlivě poslouchají. Kdo to na sebe práskne? A kdo ne? A proč ne? Nutně jsem si musela všimnout, s jakou senzacechtivostí i dospělí lidé, co to mají dávno za sebou, obtěžují své vrstevníky neodbytným „ale no tak, řekni kdy ty!“. Od dob střední školy se toho příliš nezměnilo. Jako bych zase seděla v šatně tělocvičny, nesměle klopila zrak a doufala, že ta otázka nepadne na mě. Kdo to neřekne, je podezřelej. Divnej. Na děti (a vlastně i dospělé), je neustále vyvíjen tlak, aby se pochlubily, aby se předháněly. Dokonce i v tak intimní věci jako je první sex.
Nechápu to. Místo toho, aby se řešilo nejhezčí místo nebo nejromantičtější předehra, vytahujeme na sebe zase jen čísla a výkony. Kdy, v kolikati, kolikrát… Když už jsme u těch čísel – ve svém okolí mám opravdu hodně lidí, kteří podlehli, holky i kluci, kteří to uspěchali, přišli o to, jen aby to měli za sebou, a dodnes mají problém se svou sexualitou a sebepřijetím. Nebudu tady moralizovat, že je potřeba počkat po dvouleté známosti, s tím pravým, tou pravou, ve správný den, ve správné datum, které se bude dobře pamatovat… Chci jen poznamenat, že někdy se čekat vyplatí. Když někdo vydrží čekat na novou verzi iPhonu, proč by nevydržel i tohle? O to líp může zatím poznat sám sebe.
Jsem opravdu vděčná, že jsem před patnácti lety nepodlehla a počkala jsem si. Ještě dlouho. Smáli se mi. Považovali mě za cudnou. Nebo spíš za chuděru. Dokonce jsem kvůli tomu byla jednou odmítnuta. A nepomohl ani můj gynekolog, který se divil jako bych byla nějaký přírodní úkaz. Ale ustála jsem to. A udělala bych to tak i znova. Jestli si v něčem dnes opravdu věřím, pak je to moje zdravá sexualita.
P. S. Pokud frčíte na podcastové vlně, tohle téma taky celkem pěkně zpracovaly holky z Vyhonit ďábla.
Baštanka bloguje 
❤ Petruško, udělalas dobře
To se mi líbíTo se mi líbí