Když prší na stan

Zvuk zipu zavřel tmu venku. Jak vůbec dělá zip? Zip zip?

Předpověď se nemýlila. V noci začalo pršet. Ani moje tělo se nezmýlilo, přestože jsem se ho snažila co nejvíce oklamat, abych se do této situace nedostala. Ale je to tu. Musí být tak kolem třetí ráno. A mně se chce čůrat. Neusnu, dokud nevyplním základní biologickou potřebu. Snažím se myslet na něco jiného, snažím se vydržet, snažím se znovu usnout. Avšak od určitého věku už to prostě nefunguje. Není nic horšího než opustit teplo spacáku a nastavit zadek zimě a dešti. Ještě mnohem horší je však neklidně snít o hledání a nenacházení záchodu.

Vydrž, vydrž, vydrž, vyklepává na střechu stanu rytmicky déšť.

Opravdu se snažím. Otočím se na pravý bok, potom na levý, potom ještě na záda a nechávám se hypnotizovat legatem deště, který by padal přímo na mě, kdyby nade mnou nestál stan. Byla bych už dávno celá mokrá, protože prší opravdu vydatně. Nebylo by poznat, kdybych se počůrala.

Čekej, čekej, čekej, čte mi déšť myšlenky a asi mi chce trochu pomoct, protože slábne. Přechází v jemné staccato.

Přemýšlím, jak to udělat, abych byla co nejrychleji zpátky a co nejméně zmokla. Nahmatám čelovku, bundu, zip zip, sundám si vyhřáté ponožky, které nesmím nechat vychladnout. Boty? Zítra ráno je budu potřebovat suché. Vyskočím ze stanu šipku jako v akčním filmu. Bosky poodběhnu pár metrů a úlevně stáhnu tepláky. Chvíli to trvá, než melodii deště protne můj kobylí proud. Tělo se stáhlo, ale nakonec povolí. Čůrám, mokne mi bunda a nohy, ale už je teplo. Teplo země. Teplo půlky dubna. Teplo odpařující se moči. Teplo ponožek čekajících na mě ve stanu. Pozoruji obzor nebo co to je. Tam, kde se láme pole. Pole je šedé, zlom taky a nebe jakbysmet, ale přesto jsou to jiné barvy.

*

Stan je najednou světlejší. Mám pocit, jako bych cítila taťu, ale to cítím jen sebe v zapařeném spacáku, včerejší ponožky, vlhkost odpařující se z celty a ruce, které jsem si předchozí den myla jen dezinfekčním gelem. Jako bych na nich měla neviditelné ulepené rukavice. Bolí mě bedra. A tlačí kyčelní kloub. Spaní ve stanu už není co bývalo. Rozepnu dveře, zip zip, v každém ohybu zní trochu jinak. Slunce nesvítí, je zataženo, ale i přesto je venku jasněji. I pole, zlom a nebe mají tři nové, vybledlejší odstíny šedé. Navíc je halí mlžný opar. Je ráno. Nový den, zarámovaný průhledem ze stanu. Bude hezky.