Napětí

„Odejdi od těch dveří, pusť je!“ zahřměla jsem hlasem ještě hysteričtějším než taťa, který jen chvíli před tím mrskl vztekle psím vodítkem o zem, až z toho udělal rýhu do podlahy v obýváku.

Přibouchla jsem za sebou dveře od auta, šlápla na pedál a doslova vystřelila z příjezdové cesty, div jsem neporazila okolojedoucího cyklistu. Ohulila jsem pořádně rádio, rozpustila si vlasy, stáhla okýnko a ještě trochu polechtala plyn. Scéna skoro jako z filmu. Ulice byly naprosto prázdné, takže jsem si to mohla dovolit. A v tu chvíli ze mě, KONEČNĚ, spadlo to obrovské napětí.

Strávila jsem něco přes týden doma s rodiči. Oba je mám moc ráda, snažila jsem se odlehčit jejich úzkosti, protože to teď nemají jednoduchý (starosti s babičkou a dědou, starosti v práci, která spíš nebude než bude), ale jsem taky jenom člověk. Taky mám svoje úzkosti. Karanténa si vybrala svou daň a jednoho dne to prostě muselo bouchnout. Nejdřív bouchl taťa, kvůli naprosté kravině, jak jinak (hledal svoji pánskou kabelku, která samozřejmě byla zapadnutá v autě). Ve mně už za těch několik dní bylo nahromaděno tolik stresu, že jsem nutně musela bouchnout taky a velmi se mi hodilo, že jsem mohla svůj vztek přenést do volantu auta, které mi taťa ještě nikdy samotné nepůjčil. Však jsem se taky neptala a prostě ujela.

Jak by řekl taťa: „A z čeho ty máš prosím tě úzkost?“ Já vím, že se úzkost s mladým a zdravým člověkem příliš neslučuje. Ani to vlastně nedokážu vysvětlit nebo pojmenovat. Ale rána jsou teď tak nějak těžší. Vstát. Umýt se. Umýt se? Má to vůbec smysl? Nuda. Izolace. Frustrace. Co bude s lidstvem? Co bude s našima? Co bude se mnou? Dobře, ve skutečnosti se zase tolik lidstvem nezabývám. Stresuje mě například to, že už je půlka dubna a březen přitom vůbec nebyl, nebo to, že už za měsíc vydávám knížku, kterou už jsem četla tolikrát, že mi v ní přijde všechno blbý a nejradši bych to celý přepsala. Nebo rovnou spálila.

Zkouším to vytančit. Za doprovodu nějaké šíleně napumpované hudby divoce skáču po posteli, vyhazuju polštáře do vzduchu a snažím se vyventilovat aspoň takto. Jde to, akorát doporučuju si nejprve ověřit, že máte opravdu dobře upevněný rám postele…

Dneska mi pomohla procházka mezi starostrašnickými vilami. Doma v Olomouci jsme každý den vzali s taťou psa a našlapali alespoň 10 000 kroků kolem řeky Moravy, kolem míst, o kterých nikdo neví a kde malý taťa lovil raky a já nevím co všechno ještě, co před půl stoletím běžně existovalo v řekách. Vlastně to nebyly jen příjemné procházky na doplnění vitaminu D, ale hlavně nostalgické výlety do taťových vzpomínek. Dozvěděla jsem se věci, které jsem o něm ani o řece Moravě vůbec netušila, a které bych se za normálních okolností možná nikdy nedozvěděla.

 * * *

STAY SAFE AND FACE your anxieties
DANCE
or
WALK
and
TALK to your parents