VKVčka (Velmi Křehké Vztahy)

Vánoce u Baštanů

Poslouchám v ústech

svůj ranní dech

a už celou hodinu

taky svoji rodinu

jak práská dveřmi.

Už je 7 hodin!

U Baštanů se už nespí.

První prásknutí dveří mě probudí ještě někdy v noci. Jdu se vyčurat. Ve vaně je mixér. V kuchyni se svítí a trouba jede na plné obrátky. Nevím, kolik je hodin, ale venku je černočerná tma a žádné jiné okno ve vnitrobloku ještě nesvítí. Je 22. prosince časně ráno a moje mamka, nejlepší kuchařka široko daleko začíná s přípravou vánočního večírku, na který se celý rok těší a za který je ochotná položit i vlastní život. Uléhám ještě do postele.

Podruhé mě budí tlumené hlasy za dveřmi mého bývalého pokoje, nyní hostinského pokoje/šatny a obecně odkladiště zbytečných věcí. Ale spí se tu dobře, to zase jo, možná nejlíp z celého bytu. Proto mě taky taťa večer přemlouval, ať jdu spát místo něj do ložnice, kde je zima jak v psírně. Když jsme řekla, že ne, že snad ještě můžu spát ve svém bývalém pokoji, tak se naštval, třískl dveřmi a šel spát. Proto se asi tak dorůžova vyspal a má teď blbou náladu. Je sedm hodin, taťa vráží do šatny, kde spím, a pustí se do hledání běžkařského oblečení. Divoce u toho odfukuje. Ostentativně otevírá okno, aby mi naznačil, jak můžu ještě vůbec v tom přetopeném pokoji spát.   

„Vstávej, Petro, a dělej taky něco.“

Válet se jako poslední v posteli v sobotu v sedm hodin ráno, to je v naší rodině téměř zločin. Taťa se podívá z okna, na běžky to dnes není, mrskne banánovou krabicí s věcmi vztekle zpátky do skříně a třískne dveřmi. Z kuchyně se linou lahodné vůně, plech cinká o plech. Vánoční pohoda. Pomalu vstávám.   
                                                                                                                            
„Maminko, prosím tě, kde máme nářadí?“
„Nahoře.“
„Kde nahoře?“
„No nahoře, pod postelí.“
„Kde přesně, pojď mi to prosím jednou provždy ukázat,“ hřmí taťa.
Maminka jde. Za pár minut zděšeně volá: „Co to děláš proboha? Topenář jasně říkal, ať na to nesaháme!“
Taťa se jal odvzdušňovat topení. Nikdy to nedělal. Ale nudí se a nemá žádné zaměstnání.        
„Kdybys radši donesl ze sklepa stromek!“ řve už i mamka a práskne za sebou dveřma.  Odchází se uklidnit do města. Sestra odchází také, na snídani s kamarádkami. Vypadá to tedy, že si taťovu jedinečnou vánoční náladu vychutnám sama. Poslední prásknutí dveřmi. Taťa přece jen odešel pro ten stromek.

Jdu si v klidu udělat čaj, využít toho, že kuchyň není zaskládaná plechy, i když žádné jídlo z ledničky se neodvažuju si vzít, mamka to má vše přesně určené a vypočítané.  Pes stojí u dveří a zběsile vrtí ocasem. Za dveřmi zřetelně slyším taťovo oddychování. Vynesl stromek do pátého patra. Dívám se kukátkem, jak si prohmatává mandle a škrábe se na srdci. Ústa má pootevřená jako kapr. Tak se pozná, že je zle. Nechám ho ještě chvíli vydechnout a pak otevřu dveře.    

„Chceš pomoct?“ ptám se opatrně.
„Nechci! Na ty tvoje manažerský kecy jsem tak akorát zvědavej!“    

Jdu zpátky ke svému čaji a dívám se z okna na balkony ve vnitrobloku, na kterých čekají ještě zabalené stromečky. S tím naším se taťa trápí v obýváku. Beze slova chytnu stromek za špičku a držím ho rovně. Taťa beze slova utahuje stojan. Jsme mlčenliví parťáci. Jenomže stromek se pořád kymácí.
                                                                                                                                            
„Čím já ten stojan jen vycpu?“    

Strká tam všechno možné – noviny, karton, dřevěný kolíček, starou baterku, ale stromek se pořád naklání na stranu jak šikmá věž v Pise. Taťa už má ale očividně lepší náladu, asi proto, že mu pomáhám, a tak si zpívá na melodii Rolniček: „Stromečku, stromečku, co já tam kunda dám.“
                                                                             
„Pusť ho. Ne. Víc ke mně. Víc k tobě!“
Taťovi koukají zpod stromu jen nohy. Je to jeho jediný vánoční úkol, tak ho chce splnit na 100 %. 
„Co jsem to, kurva, koupil za stromek? Ještě k tobě. Pusť!“
Stromek se zase skloní na stejnou stranu jako předtím. Jakoby nám to snad dělal schválně a zkoušel taťovu trpělivost.        
„Fena!“ zařve taťa na stromek a pes se utrašeně schová pod stůl. Otáčíme stromkem, jestli náhodou z jiné strany nebude míň nápadné, že je to křivá fena. Znovu. Držím stromek nad stojanem, jsem celá od smůly a mám popíchané prsty od jehličí. Taťa vztekle vyhazuje vše, co předtím nacpal do stojanu. Pes se neodvažuje vylézt z úkrytu. Začínáme od začátku, už víme, kde je ta kunda stromek nejvíc křivá, takže se nám společnými silami podaří jej jakž takž postavit rovně. Když se to ozdobí, tak už to nepůjde poznat vůbec. Taťa si utírá pot z čela. Plácneme si. Dokázal to. V očích mu jiskří vánoční hvězdičky. Nevzdal to. Chtěl to dokázat. Jsme si v tomto dost podobní. Jsme dvě rodinná nemehla, nikdo nám nevěří a svěřují nám jen podřadné úkoly, abychom nic nezkazili. Přitom nám stačí dát jen trochu důvěry a volné pole působnosti a dokážeme to i my. Dvě jelita.       

Taťa usedá na gauč a spokojeně pozoruje, jaký krásný stromek vybral a sám postavil. Dívám se na něj pobaveně zpovzdálí a skoro mě to dojímá. Je to přesně jeden z těch okamžiků, které si budu navždy pamatovat a vykládat vnoučatům.     

Vrací se mamka.  Vrací se ségra. Výrazně na ně mrkám, ať se proboha neopovažují zpochybnit rovnost stromku. Je poledne. 22. prosince. Doma je navařeno pro padesát lidí a tak jdeme na oběd do hospody. Všechno je, jak má být.

Ilustrace: Pavla Baštanová


Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s