Nezařazeno

Kampaň!

Nebojte, nejedná se o politickou kampaň. Tam se zatím ještě nechystám.

Ale stejně mi to nedá a ještě krátce na začátek okomentuji oslavy 17 listopadu. Oslavy na Národní mě donutily přemýšlet. Kdyby mi před třiceti lety bylo třicet, jak bych se zachovala? Stála bych taky na Národní? Stála bych v první linii? Jak bych se zachovala, kdybych byla studentka, kdybych byla pracující nebo kdybych měla doma dvě děti? Věřím, že bych se podle svých možností zachovala odvážně. Ale těžko říct teď, když mi dnes za projev nesouhlasu nehrozí rána obuškem. Národní třída minulý týden pro mě byla místem dojetí, místem radosti, optimismu z lidí, starých, mladých, rodin s dětmi, kteří vyrazili do ulic. Bylo to pro mě setkávání s kamarády, které jsem už dlouho neviděla, s kamarády z Olomouce, z Moravy, dokonce z Francie, a to mě naplnilo hlubokým pocitem štěstí. Narušila ho jen jedna scénka, která se udála kolem slavnostního odbíjení 17:11 přímo před Národním divadlem. Sledovali jsme zrovna videomapping, když vtom kolem nás prošla asi dvacetičlenná skupinka s transparentem HAVEL JE ZRŮDA! 30 LET KORUPCE A LŽÍ. Musela jsem přimhouřit oči, abych se přesvědčila, že dobře vidím. Skupina pokojně prošla, kromě transparentu se nijak neprojevovali, nic nevykřikovali, jen prošli kolem. Zaskočilo mě to, hodně, ale musí se jim nechat, že měli odvahu, projít s takovým transparentem mezi masou lidí, která naopak měla Havla na plackách, na tričkách, v srdičkách na tvářích apod. Lidé ve skupince antihavlistů vypadali všichno do jednoho úplně stejně. Nerada hodnotím lidi na základě vzhledu, ale nedá mi to. Všichni vypadali dost ošuntěle, neupraveně, táhl z nich alkohol a cigarety a doslova z nich čišelo zklamání ne z demokracie, ale z vlastního života. Bylo mi jich upřímně líto, i když, jak se říká – každý svého štěstí strůjce a v demokracii to platí obzvlášť. Jedna přihlížející paní, asi čtyřicetiletá, si jich všimla a rozkřikla se na ně, že se nestydí, co tam vůbec dělají a ať jdou rovnou skočit támhle z mostu. Svojí malé dcerce pak vysvětlila, že takoví lidé by zasloužili na zadek. Přestože jsem s paní vlastně souhlasila, její reakce byla naprosto nepřiměřená. Nejen pro to, že se takto agresivně zachovala před svou dcerou, ale hlavně proto, že ti lidé jí nic nedělali. Jen prošli, s transparentem, který se sice příčíl jejímu přesvědčení, ale který v byl naprosto v souladu s demokratickou svobodou slova. Uvědomila jsem si, že takhle to nejde dělat, takhle paní akorát přilila vodu na jejich mlýn, vzbudila pozornost, o což určitě usilovali. Zalitovala jsem, že jsem neměla dost odvahy k muži nesoucímu transparent přistoupit a jen se ho laskavě zeptat, co ho vede k napsání takového hesla. Třeba by mě překvapil a byl by dostatečně kultivovaný a vedl by se mnou debatu. Protože svobodu slova máme dnes všichni.

Mám ji i já a to znamená, že můžu psát tenhle blog, můžu si tady psát, co chci a nemusím kvůli tomu chodit nikam na výslech. A toho je třeba využít, takže! Rozhodla jsem se jít s kůži opravdu na trh a zkusit vydat knížku, která mi už skoro dva roky leží v šuplíku. Tím se dostávám k tématu kampaň. Jelikož nejsem slavná ani bohatá, nejsem ani herečka, ani zpěvačka, a ani mě nepostihla žádná krutá rána osudu (za což jsem neskonale vděčná, rozhodně se nechci rouhat), rozhodla jsem se přihlásit na platformu Pointa.cz a vyzkoušet crowdfunding.

Co to je crowndfunding? Crowdfunding je takové skupinové financování. To znamená, že když několik jedinců přispěje i malou částkou na určitý projekt, může se tímto způsobem vybrat potřebná částka a projekt tak může být realizován.

Kdy začnu s kampaní? Po Vánocích, na přelomu roku, protože, předsevzetí VYDAT KNIHU je vedle mých klasických předsevzetí „naučit se vařit“ nebo „víc běhat “ je tohle aspoň trochu reálné. Navíc po malém samonákladu knížky pro taťku k narozeninám jsem zjistila, jak opojný pocit je držet v rukou vlastní výtvor. To bych si ještě ráda někdy zopakovala.

O čem bude moje knížka? To je dobrá otázka, sama se to snažím definovat, protože to je pro spuštění kampaně dost zásadní. Základní myšlenka je taková, že se několik dívek bude svěřovat se svými problémy, úvahami o dospělosti, krátkými milostnými epizodkami aj. NEbude to jen o sexu a NEbude to čistě autobiografické. Mám v zásobě nějakých 18 příběžků, když se vyskládají na stůl, vypadá to už docela impozantně:

Teď už jen zbývá vybrat ty nejlepší a celé to rozjet. Možná si to ještě desetkrát rozmyslím, ale doufám, že ne, protože nechci, aby mi to v tom šuplíku shnilo.

Teď nebo nikdy!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s