Cestování

Nad mantrou sa blýská

Uplynulý víkend byl pro mě velmi zásadní. Splnil se mi jeden z mých snů, jeden z mých jiných snů, než je stát se spisovatelkou a tančit ve Star Dance. Přešla jsem Malou Fatru spolu se svou sestrou.

Podtrhla bych to s mojí sestrou, protože čím jsme starší, tím měně na sebe máme času. Jsme tak jiné, ale přitom jediný pohled z očí do očí nám kolikrát stačí a víme naprosto přesně, co si ta druhá myslí. Tato schopnost se v průběhu času různě zesiluje a zeslabuje, podle toho, jak moc nebo málo jsme spolu. Někdy si k sobě zase tak nějak hledáme cestu a pomáhá tomu i tento blog. Jsem v něm upřímná a sestra ráda čte a v určitém ohledu nám to pomohlo si porozumět. I k tomu můžou sloužit blogy.

Společně strávený víkend začíná již ve čtvrtek doma v Olomouci, kde se koná úplně náhodou koncert Midi Lidi. Jsme dokonce v první řadě, přetlačujeme se o místo s několika studentkami evidentně prvního ročníku vysoké. Jejich méně i více bujné výstřihy jsou plné nadějí a očekávání. Myslím, že jim docela zdatně sekunduji, přestože mám rolák a k závěru koncertu už jsou moje pohyby po celém pracovním týdnu značně unavené. Při pokynu Petra Marka „jump, jump, jump“ si uvědomím, že jsem měla jít ještě před koncertem na záchod. Místo ale až do konce koncertu neopouštím a snažím se rozptýlit jinými vjemy. Petra Marka mám chvíli na dosah ruky, mohla bych mu třeba svázat tkaničky k sobě, kdyby se tak divoce nepohyboval. Bubeník má kšiltovku. Ostřím nápis. Ano, je to Forclaz. Prodyšná kšiltovka na trek se hodí i na divoké bubnování. Tomu říkám profesionální deformace… Další píseň Petr Marek uvádí slovy: „Budiž nám mantrou…“ a poté si v petromarkovském stylu hraje se slovem mantra, až mu z toho vyjde „nad mantrou sa blýská“ – cítím, že to je ideální heslo na naši výpravu.

Cestou ve vlaku do Žiliny se seznamujeme s pohádkovým manželským párem. Tedy spíš oni se seznamují s námi, je vidět, že si chtějí povídat. Je jim oběma přes 80, paní je tak trochu vědma a tak trochu o všem něco ví, ale její příběh je poutavý, manžel přikyvuje, usmívá se na nás, jsou zkrátka kouzelní. Přesně takový ten pár, jakým by chtěl každý po 60 letech manželství být. Potkali se na zábavě, podívali se na sebe a bylo prý jasno. Oba přitom měli doma partnery a paní už bylo 27 let! Dodává mi to odvahu. Jen chvíli před tím jsem totiž dočetla článek v Respektu, který rozebíral výjimečnost leváků a porovnával je se šneky-leváky. Když je šnek levák, může se pářit jen s dalším šnekem-levákem. Šneků leváků je však dost málo, klidně 1/1 000 000, takže to páření může být dost nesnadný úkol. Ještě, že nejsem šnek. I když si tak někdy dost připadám.

Ve Strečně, odkud vycházíme, svítí sluníčko, vyrážíme po červené a i mezi mými malými prsy okamžitě teče pramínek potu, zadýchávám se jak důchodkyně… Po prvním strmějším výstupu sestra kontroluje mapu. Vydaly jsme se na druhou stranu… Měl to pro mě být dárek k narozeninám, všechno naplánované, zatím jsem kupovala jízdenku na vlak i pojištění, stáhla do svého chytrého telefonu mapu a sestra netrefila ani směr. Vracíme se do Strečna. Ve 3 hodiny odpoledne začínáme znovu náš výlet. Velmi záhy se proklínám, hlavně proto, že mám s sebou v batohu 3 bundy. Jednu péřovou, kdyby byla zima, jednu nepromokavou a jednu větruodolnou, protože jo nová a slušivá, co kdyby… Sestra se mi směje, ale jenom trochu, protože ví, že jí můžu vmést do obličeje její navigátorské schopnosti. A bůhví, třeba se nám moje 3 bundy ještě budou hodit, až zatmíme a uděláme si z nich přístřešek. Nakonec ale vše dobře dopadne a už v 6 si dáváme šošovicovou polévku v chatě Pod Suchým.

Spíme na povale. Sestra šetří, kde se dá. Sprcha je na žetony. Prý na tom taky ušetříme, vždyť jsme vlastně ještě čisté z domu a nebudeme za to vyhazovat 2 cenná eura. Navíc to zjistíme ve chvíli, kdy už stojíme nahé v umývárně. Popadnu kyblík stojící v rohu a vymyslím brilatní plán, že si do něj napustíme vodu z umyvadla a budeme se jí navzájem polévat. Sestra oceňuje můj nápad, nakonec jsem prý taky trochu praktická. Odpouští mi moje 3 bundy. Polévání je trochu bizarní, ale pro dnešek to stačí a alespoň se na této metodě ukáže, jak jsme spořivé a že nejsme z cukru, stačí se jen tzv. ožbrdnout. O moc víc nevoníme, ale vem to čert. U západu slunce za oknem pijeme pivo. Ke stolu si přisedne zpocený, ale velmi pohledný mladík, usmějeme se na sebe, zkontroluju mu oči, rty a prsty… Á, chvíle napětí…. A má prstýnek. Ztrácím zájem a pozoruji ostatní obyvatele chaty. Pro dnešní večer se z nás stává sociální skupina uzamčená tmou. Tohle mě vždy fascinuje. Kdyby došlo k nějaké dramatické situaci, kdo by byl nejslabší článek? Kdo by se stál samozvaným vůdcem? Kdo by všechny uklidnil psychologickým výkladem? Něco mi říká, že bychom se sestrou v hypotetické apokalyptické situaci obstály.

Druhý den vstáváme do rána jako z pohlednice. Svítí slunce, je azuro, mezi horami v údolí se válí chuchvalce mlhy tak husté, že to vypadá jako moře. Stoupáme na Suchý, tam je ještě stále překrásně, na panoramatickou fotku, kterou se teprve učím, nedaří se mi tu šipku v iphonu udržet rovně, ale tohle stejně žádná fotka nezaznamená. Máme pocit, že nebe je tak blízko, že se ho stačí jen dotknout. Nastavuji tvář větru a slunečním paprskům a jsem si jistá, že právě teď neexistuje nic krásnějšího. Pokračujeme na Malý Kriváň. Nálada je veselá, sestra na mě čeká jen mírně, jen někdy, někdy se svalím i se svým zbytečně velkým batohem z kamenné průrvy. Před Malým Kriváňem začíná silně foukat. Jsme opravdu v nebi. Vstupujeme do mlhy a do mraku. Vytahuju svoji 3. bundu. Ha! Jsem moc spokojená. Přesně kvůli tomuhle ji nesu. Velký Kriváň už vůbec nevidíme, jsme rády, že vidíme sebe navzájem. Jdeme dál. Na chatě Pod Chlebom jsme ve 3, potkáváme část sociální skupiny ze včerejška, občerstvujeme se a dnes investujeme i 1 euro do společné sprchy. Velice efektivně se střídáme ve velmi striktně vymezeném časovém limitu, naše mydlivé rychlopohyby by vydaly i na celkem slušný začátek po domácku natočeného porna, máme z toho legraci a stejně zase o moc víc nevoníme.

Večer je v hospodě narváno, sdílíme stůl i sklenice s nejrůznějšími lidmi z Čech i Slovenska. Je tu neuvěřitelně vydýchaný vzduch, ale panuje tu báječná nálada. V 10 se zhasíná, ale to už jsme dávno ve spacáku v naší kóji č. 5. Vedle štěbetá nějaký mladý párik, něco si vyříkávají, nastražím uši, i když se to nemá, ale vztahy, to je moje téma. Dřív než se však dozvím to nejpodstatnější (proč by se ona do něj radši neměla zamilovat), okřikne je kdosi, ať jsou zticha a až do rána je na povale klid narušený jen několika druhy chrápání a táhlými pivními prdy. Nad ránem také přichází má největší starost. Musím projít mezi všemi těmi asi 50 lidmi na povale, abych se mohla jít vyčurat. Snažím se to zaspat, ale nejde to, mé svěrače stárnou, přestože se je snažím cvičit Kegelovými cviky. Počínám si jako rychle kličkující voják mezi raněnými na bitevním poli, dostanu se ven a při čurání se mi ještě naskytne neobyčejný pohled na už ne noční, ale ještě ne ranní oblohu.

Ráno zjišťujeme, že nás přes noc něco brutálně poštípalo. Píšu to pro pobavení mamce, která mi zcela vážně odepisuje, že žádné blechy doma nechce a ať snad radši ani nejezdíme domů. To je ale teď jedno. Máme před sebou poslední den, nejnáročnější úsek a výstup na Velký Rozsutec. Tipujeme, která z těch hor okolo to je. Když se ukáže, že je to opravdu ta velká skalnatá, trochu začínám pochybovat o svých silách. S každý metrem stoupání víc a víc fouká. Kopec je strmější, borovicové kleče ubývají, nemám se čeho zachytit, ani kde se schovat a začínám mít strach, že mě vítr v kombinaci s batohem převrátí nazad. Snižuji těžiště. Objevují se první řetězy. Ty ještě zvládám. Když se však odvážím podívat před sebe, co nás čeká, chce se mi brečet. Volám na sestru, že to možná nedám. Není však cesty zpět. Plazím se po kolenou, křečovitě svírám železný řetěz, mám opravdu nahnáno. Poslední metr k sestřiné natažené pomocné ruce mě v očích pálí panické slzy. Moje běžně hysterická sestra je naprosto klidná a konejší mě. Já, běžně klidná a racionální, rozdýchávám vrcholovou krizi. Úplně nahoře pobíhají malé děti, důchodci v nazouvácích a trailoví běžci. Připadám si lehce trapně se svým zbytečně velkým batohem a slzavými cestičkami v zaprášeném obličeji, ale stejně jsem ráda, že nejsem další Čech, který neodhadl své síly a zahynul ve slovenských horách.

Natažená pomocná ruka mojí sestry s placatkou, kterou nám po cestě věnoval jeden moc milý pán

Dolů spěcháme, zezačátku jako kamzíci, poté už jako kamzíci se značně podlamujícími se kopýtky. Musíme stihnout vlak do Olomouce, na který nás ideálně přiblíží autobus z Terchové do Žiliny. Ten nestíháme. Nezbývá než stopovat. Má sestra je i nadále klidná a je přesvědčená, že to nebude problém. Po několika minutách přiznává, že takhle dlouho ještě nikdy nečekala. Je to snad mnou? Snažím se co nejvíce vyprsit v propoceném funkčním tričku a nasazuji úsměv, který má vypadat přívětivě. Sestra se mě ptá, co to mám s obličejem. Navíc mi prý strašně smrdí 4 dny nemyté vlasy, a tak jen poslušně držím palec nahoru. Nakonec zastaví černá dodávka a v ní bodrý Polák, který nám za jízdy neustále něco ukazuje na telefonu a já nespouštím oči z volantu, abych ho v nejhorším stihla zachytit a strhnout.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Vlak jsme stihly, mamka nás domů přece jen pustila, blechy jsou nakonec štěnice a ty prý nejsou přenosné a kdo je nikdy neměl, ten není pořádný dobrodruh, máme krásné fotky a ještě krásnější zážitky a já chci na horách rozhodně trávit víc času. A taky se svou sestrou. Výhled z Rozsutce byl vůbec ten nejhezčí dárek, co mi kdy dala.

Slzy již usušené, za mnou se táhne Malá Fatra, tedy to, co jsme přešly

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s