Kultura a společnost

Už je to tady!

Přestože dnešní den podzim příliš nepřipomínal, podzim už je tu…

Podzim, to je spadané listí, svetry, ale hlavně… STARDANCE!

Podzim bez Stardance, to by nebyl podzim. V momentě, kdy se krátí dny, začíná být vlezlo a člověku se nic nechce, je Stardance takové světlo na konci tunelu. Možná teď zním jako důchodkyně, která se na sobotní večer těší víc než na nový leták Lidlu (i když zítra začíná americký týden!), ale je mi to úplně jedno. Udělám si do konvičky kvalitní sypaný čaj, který mám zastrčený až vzadu v poličce a šetřím si ho jen na zvláštní příležitosti a kolem sebe si na postel vyskládám talířky a mističky s různým slaným i sladkým občerstvením, abych musela co nejméně odbíhat (i když u mě v garsonce odbíhat znamená hlavně vylézt z vyhřáté postele a udělat dva kroky ke kuchyňské lince). Když jsem byla před čtyřmi lety na Erasmu, připojení na koleji nepodporovalo vysílání České televize a tak jsem musela několik dní čekat, než nějaký dobrák nahrál díl na uložto. Do té doby jsem se musela vyhýbat všem ostatním internetům, abych ani koutkem oka nezahlédla, kdo vypadnul. Bylo to utrpení. Když se mi na kolejním hlemýždím internetu konečně podařilo díl stáhnout, začala jsem jej okamžitě sledovat a nevyrušilo by mě ani houkání požárního poplachu.

Těžko říct, co ve mně vzbuzuje tuhle fascinaci. Stardance je jen reality show, která letos běží už podesáté a přece mě to pořád baví. Je to pro mě taková dospělácká verze hraní si na princeznu, taková pohádka, na kterou se dívám z pozice Popelky. Sním o valčíku, ze kterého se mi zatočí hlava, sním o tanečníkovi, který mě povede a možná dokonce vynese do ladné zvedačky, ve které nebudu vypadat jako pytel brambor, ale jako profesionální gymnastka s pevným středem těla. Stardance mi často dodává zvláštní naději, až důvěru, že je někde hluboko ve mně ukrytá skvělá tanečnice. To se bohužel nepotvrdilo poté, co jsem si odchodila po jedné sérii Stardance kurz s Honzou Onderem. Kurz mi ale samozřejmě bohatě stačí na to, abych se pasovala do role porotkyně. Tance hodnotím tím nejkritičtějším pohledem, přestože moje nohy taky rozhodně nejsou rychlé (což bývá nejčastěji vyčítáno tanečnicím) a ruce propnuté (což bývá vytýkano tanečníkům). Tančit ve Stardance je mým tajným snem, hned po tom stát se spisovatelkou. Letos tam jedna spisovatelka je. A taky jeden blogger. Takže jistá šance tu je.

První večer zakončuje valčíkem Kovy na poslední píseň, kterou Karel Gott nazpíval se svojí dcerou. Kdekdo by mohl říct, že je to kýč, navíc diskuze, které se za poslední týden o Karlu Gottovi vedly, z něj udělaly všechno možné, ale mě to dojímá. Ano, opravdu mě to dojímá. Ať už proto, že je to poslední píseň otce s dcerou, která splňuje všechny atributy slaďáku, jehož refrén nabývá dramatických rozměrů nebo proto, že Kovy s taneční partnerkou doslova srší mládím a energií (navíc tanečnice má bílé šaty a na ty já jsem v tomhle věku obzvlášť citlivá), jsem dojatá a to je dobře, protože jsem taky jenom obyčejný člověk. Člověk s emocemi. A co se týče Karla Gotta, je pro mě bezesporu legenda (stejně jako Vlasta Chramostová, ale všichni taky nemůžou být jenom disidenti).

Uvidíme, kolik listí ještě opadá, než Marek Eben pronese ta slova. Pár číslo 1, spisovatelka Petra Baštanová.

Člověk má snít, no ne?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s