VKVčka (Velmi Křehké Vztahy)

Jak na to?

Nedávno jsem byla svědkem zajímavé příhody v metru.

Jela jsem s kamarádkou a spolu s námi nastupovaly do stejných dveří dvě dívky s krásným psem. Oběma dívkám bylo odhadem tak patnáct let. Na poslední chvíli do dveří přiběhl ještě kluk, asi taky tak patnáctiletý a stoupl psovi na ocas. Začal se okamžitě omlouvat, holky se začaly taky omlouvat, že tam ten pes tak blbě stojí. Kluk začal vykládat. Že je to moc hezkej pes. Že bohužel jede jen dvě zastávky, tak že moc nepokecají. Pak se představil, podal holkám ruku a holky se také rozpačitě představily. Pak s úsměvem vystoupil.

Holky se okamžitě začaly chichotat a pak jedna z nich vyslovila: „Proč se tohle vždycky děje nám? Proč nás oslovujou divný lidi?“

S kamarádkou jsme se v tu chvíli na sebe nechápavě podívaly. Tenhle kluk opravdu nebyl divný. Byl milý, byl zdvořilý, věkově i stylem oblečení se k těm holkám hodil, byl možná trošku neohrabaný, ale to je přece v patnácti naprosto normální. S kamarádkou nám to připadalo jako pěkné setkání. Asi už jsme opravdu jiná generace. Začaly jsme si dělat legraci z toho, že za pár let budou ještě holky rády, že je normální kluk osloví v metru. Moje kamarádka poznamenala: „Ty jo, já jim to snad půjdu říct, jaký měly štěstí.“ Já jsem ji však zarazila: „Ne, na to si musí holky přijít samy. Přece jim to takhle nenaservírujeme.“

Scénka z metra mě donutila zamyslet se. Ani ne tak nad tím, jak se v dnešní době seznamují lidé a že možná jednou bude trestné někoho oslovit v metru, přijatelnější bude si vedle stojícího člověka naskenovat chytrým telefonem a nejprve si ho projet všemi sítěmi od Tinderu až po Linkedin, než se člověk rozhodne, jestli chce s někým takovým navázat kontakt. Zamyslela jsem se spíš nad tím, jak dneska komunikovat, když už například i ten kontakt načatý je. Sama občas řeším dilema, co je ještě OK a co ne, jak zahájit konverzaci, jak někoho nenápadně pozvat ven, jak se nechat pozvat ven, kolik toho na sebe říct (ok, tohle moc neřeším, protože na sebe vždycky řeknu všechno), kam až můžu zajít, aby to nepůsobilo vlezle, co je vlastně odvážný, co je normální, co už je trapný. Přiznávám, že přestože se považuju za upřímného člověka, který běžně nemá problém s komunikací, tak v téhle oblasti se někdy cítím naprosto ztracená. A ta moje přílišná upřímnost možná taky někdy škodí.

Někdy si říkám, co se doopravdy skrývá za všemi těmi emotikony a třemi tečkami a nakolik je to na druhé straně opravdu ten člověk. Co když se mi taky bojí napsat něco víc, abych se nevyděsila? Co když čeká, co já na to? Zatímco já čekám, co on na to? Bojím se chovat nějak, kluci zase onak a možná, že se nakonec vlastně nikdo z nás nechová přirozeně a proto neumíme navazovat přirozené vztahy. Dvě bytosti civějící na telefon, čekající na odpověd a litující své nedostatečně promyšlené již odeslané zprávy. Skrýváme své pravé já. Používáme věty, co už jsme někde slyšeli a přednastavené smajlíky, kteří nemůžou nikdy obsáhnout, co se v nás opravdu odehrává. A neplatí to jen na komunikaci s muži. Někdy si nejsem jistá ani komunikací s kamarádkami a už se mi párkrát stalo, že moji dobu odpovědi nebo absenci smajlíků si některá špatně vyložila.

Ta tolik nejasná doba na odpověď… Když mi neodepíše okamžitě, co to znamená? Má moc práce? Vždyť jinak je na sociálních sítích přece velmi aktivní. Když neodepíše do druhého dne, co to znamená? Když do třetího, nestalo se něco? Nebo mě prostě jen nechce? Jak to mám zjistit, abych to věděla jistě? Co znamená, když nějaké písmenko někdo napíše pětkrát za seeeeebou? Je v tom snad taky nějaká skrytá emoce? A když vás někdo přesvědčuje o tom, že vás fakt hrozně moc chce pozvat na drink a pak už se neozve? Když se připomenu, jsem chudinka? Když se nepřipomenu, nemá to odmítnutí moc zadarmo? A jsem jediná, kdo si pokládá tyhle otázky?

Já prostě nevím. Jen bych moc ráda jednou dospěla do fáze, kdy budu moct klukovi říct „pojď ven a vem mě za ruku“ a nebát se, že se mi kvůli tomu už nikdy neozve. Chci se po sexu přitulit a nemuset se ptát, jestli je to v pohodě. A stejně tak se chci dožít doby, kdy mě holky ani kluci nebudou kamenovat za strohé odpovědi k věci, bez smajlíků.

Ty holčičky se psem byly obě moc pěkné, určitě nebudou mít dalších patnáct let nouzi o kontakty. Jen jim přeju, aby přišly co nejdřív na to, že milí kluci z metra jsou dost ohrožený druh.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s