Nezařazeno

Taťa

Kapitola z první knihy, kterou jsem vydala. Spolu se svojí sestrou.


„Petruško, máš ráda grilované kuře?“ Tato otázka znamená jediné. Maminka ani Pája nejsou doma a tak si musíme sami opatřit oběd. Mohli bychom sice jít do hospody a ušetřit si tu námahu, ale když má taťa chuť na kuře, tak přes to nejede vlak. Navíc ušetříme za hospodu, že jo…                                                                                                                                                                                                                                      
Nejlepší grilované kuře široko daleko, přesně to, na které má taťa chuť, mají v Globusu. První větší obchoďák v Olomouci, kam se taťa naučil jezdit a kterému je stále věrný, přestože už jsou v Olomouci lepší místa, na nákupy i na kuře. Dokonce jsou i blíž. Ale Globus, to je pro taťu jediné správné místo, ráj grilovaných kuřat a slevněných už tak dost levných košil. Taťa si tam pokaždé nějakou koupí, vždycky je modrá a vždycky je kostkovaná a většinou má špatnou velikost. Taťa totiž zásadně nic nezkouší. Odhadne to podle toho, co má zrovna na sobě. Bere to číslo, které se mu zdá být v tu chvíli dobré. Většinou má ještě na košili (a vlastně na každý kus oblečení) nereálné požadavky. Musí být slušivá a reprezentativní, aby ji mohl nosit do práce i na jednání, ale zároveň vlastně i pohodlná, aby se v ní příliš nepotil a aby si ji eventuálně mohl vzít i na zahradu nebo se psem, prostě taková košile pro všechny situace. Jednou byl taťa tak zklamaný, že vzal opravdu příliš velkou velikost (docela dobře by v té košili mohl plachtit, kdyby foukal vítr), že se do Globusu vrátil, košili na sobě – chtěl ji nenápadně vyměnit v kabince
a odejít ve správném čísle. Je to přece rychlejší, než jít na informace a tam požádat o výměnu. Nová košile na sobě však měla knog proti krádeži, taťa ztratil odvahu a radši zase odešel v té velké. Tak aspoň, že to kuře. To je jistota. K tomu domácí hruškový kompot a rýže ze sáčku. Taťova představa gastronomického nebe. Tu rýži musím bohužel připravit já. Přestože tohle je taťův oběd, bacha, tatínek vaří a přestože taťovo heslo je „dotahuj věci do konce“. Heslo je jednodušší hlásat, než opravdu konat. A to taťa umí. Myslím hlásat. Někdy i trochu konat. Rýži dotahuji do konce vždy já. Jasně, přece zvládnu rýži. Jediná nevýhoda rýže ze sáčku (navíc té nejlevnější z Globusu, kterou taťa kupuje) je, že hned strašně zmazlaví a proto je téměř nemožné ji dobře propláchnout. No dobře, možná je to i mýma rukama. Taťa mezitím hlídá kuřátko, na které nakladl opravdu velké kusy másla, aby bylo i na polití, a přihřívá ho v troubě. Kompot je taktéž již rovnoměrně rozdělen a naaranžován v mističkách. Taťa šoupe náčiním po kuchyňské desce. Nikdy vlastně nevím, jestli je to projev jeho nervozity nebo se snaží dokázat, že se umí pohybovat v kuchyni. Bohužel moc neumí. Posouvá už posunuté, nachystané talíže přibližuje o milimetr k sobě a zase je oddaluje. Jsou to takové naprosto zbytečné nekoordinované pohyby, které však dokazují, že taťa je a byl v kuchyni!           
„Toto je propláchnutá rýže, Petro?!“                                                                                                                   
Cítím průšvih. Taťa vztekle popadne síto s rýží a ještě vztekleji vytáhne sprchu z baterie. Bohužel mu vztek snížil schopnost odhadu síly. Taťa sprchu schovanou v baterii urve i s baterií. Přes kuchyň vytryskne do oblouku pramen, který nejprve sejme taťu do prsou a poté ozdobí protější stěnu.                                                                                                                                  
„Argh!,“ zařve taťa, jako by ho právě netrefil proud vody, ale granát. Vodu se nám nakonec podaří vypnout. Rýži už neřešíme. Nakládáme si ji na talíř, na kterém se pod ní dělá malá loužička vody. Do rozteklého másla taťa ještě přisypává trochu Podravky, aby to stálo za to. Mlčky žereme ten hnus. V taťovi to stále vře, i když mlčí. Zkazila jsem mu nedělní oběd
a jeho milované kuře.                                                                                                                                               
„Klid, tati,“ odvážím se nesměle.                                                                                                            
„Já jsem úplně v klidu, kurva piča!“                                                                                                       
Musím se smát. A to se taťovi nelíbí.                                                                                                        
„No moc se nesměj, ty jelito. Tahle si tě nikdo nevezme, když ani neuvaříš rýži.“                                   
Na to nemám co říct.                                                                                                                                   
„Tak aspoň prosím tě zpacifikuj tu kuchyň, ať to lítá, šup, šup, šup!“, demonstruje taťa svou moc gestem z filmu Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem. Uklidím všechno to namachané nádobí a říkám si, jak je možné, že je ho tolik, když jsme prakticky nevařili.                
Hlavně, aby maminka nic nepoznala.

Ilustrace: Pavla Baštanová

2 komentáře: „Taťa

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s