Nezařazeno

Little blue dress

Nesnáším to. A stejně tam vždycky chodím. Je to jednou za půl roku, takže mám pak vždycky šest měsíců na to zapomenout a přesvědčit se o tom, že to vlastně posledně nebylo tak hrozný. Ale zase to hrozný je.

Otevírá se v osm a už o půl je venku fronta, jak kdyby se něco rozdávalo zadarmo. Což o to, ono to vlastně skoro zadarmo je. Šaty za polovic, boty a kabelky i o 80 % levnější, nemluvě o dalších doplňcích a kouscích, které začínají na stovce.

Když je v Praze výprodej ZOOTu, bereme si s kolegyněma půl dne volna z práce. Studentky odchází i z povinných přednášek. Matky s kočárkama se mění v krvelačné bestie a používají kočárky jako dokonalé rozhrnovadlo ostatních. Navíc je kočárek ideální odkladiště vybraných kusů. Pokročilé bestie mají dokonce nacvičené děti uvnitř kočárků, aby z ramínek strhávaly žádoucí barevné kombinace. Občas se v tomto pekle objeví dokonce i nějaký muž. Nutno podotknout, že výprodejové zboží pro muže by se tady vešlo tak maximálně na jeden štendr z IKEA. Ale o to tady nejde. Poslušně následují své paničky, drží, co je třeba, případně dělají ochranný val, když dojde na nedostatek zkušebních kabinek. Obdivuju je. Myslím, že většina z nich musí být buď v první fázi zamilovanosti, nebo jim za to ta holka slíbila, že půjde na fotbal. Nebo do trojky. Nebo dost možná obojí.

Přestože se nepovažuju za klasickou holku, která ráno vstává o půl hodiny dřív, aby se zkrášlila, a v podstatě hned od začátku mých vztahů kluci ví, jak OPRAVDU vypadám po ránu, jakmile na mě na Facebooku zabliká ZOOT událost, probouzí se ve mně žena se vším všudy, lačná po doplňcích, které jsem nikdy nenosila, dychtící po tom, jak bych mohla vypadat, kdybych té úpravě přece jen trochu víc dala. V duchu už si plánuju, jak bude třeba vytřídit to, co už nenosím, abych udělala místo zbrusu nové kolekci (kterou pravděpodobně taky nebudu nosit).

A tak jsem konečně vevnitř a boj začíná. Bohužel mám tu nejhorší velikost ze všech, takovou, kterou má většina populace, takže o těch pár kusů se musím opravdu rvát. Beru, co mi jde pod ruku, věci z věšáku mizí závratnou rychlostí, padají po zemi a začíná chaos. V tomto humbuku člověk nejlépe pozná charaktery lidí. Pozná se to ve chvíli, kdy dva lidi sáhnou po stejné věci nebo když už máte plný ruce, ale potřebujete pomoct rozhrnout věci na věšáku. První skupina lidí vám věci pomůže rozhrnout, odhákne vás, když se náhodou někde zaháknete a nakonec vám i postoupí tu věc, kterou jste chytili současně. Druhá skupina lidí naopak zatáhne o něco silněji, a pomalu se ani nestydí vám ještě něco vyrvat přímo z vaší hromady, kterou máte různě omotanou kolem krku, ramen, na hlavě apod. Samozřejmě, že mě to po chvíli začíná neskutečně vytáčet a na rozdíl od ostatních s sebou nemám kočár, ani sehranou kamarádku. Ale přece když už jsem tu, když už jsem si vzala den volna! Vydávám se ke kabinkám, u kterých je ještě větší chaos. Zatímco způsobně stojím ve frontě a čekám, až na mě přijde řada, holky z okolních kabinek pohazují okolo to, co nakonec neberou. Tady na těch odkladových věšácích jsou kolikrát ty největší poklady. Letmo si všimnu sytě modré, fakt pěkná barva, zatáhnu za cíp oděvu – jsou to šaty. Hm. Ty by se mi hodily na firemní party. Je to skoro taková modrá jako barva našeho loga. Už mě to čekání nebaví, tak poodstoupím za stojan s odloženýma věcma. Zkusím si to rovnou tady. Napřed zkouším ty ostatní z nouze ctnosti, který taky rychle odhazuju. Modré šaty si nechávám nakonec. Jsou z příjemného materiálu, který se tak akorát roztahuje a tak akorát obepíná siluetu. Mají takovou office délku pod kolena, ale hlavně, hlavně mají stojáček a rukávky z modré krajky. Na zádech zip až ke krku, ale vepředu takový průstřih, takovou rafinovanou kapku, která odhaluje trochu kůže od jamky mezi klíčníma kostma a stéká do výstřihu, ale tak akorát hluboko, že nechává dostatek prostoru fantazii. Jsou perfektní. Půjdou dokonale jak k mým očím, tak k mým art deco náušnicím.

„Ty vám moc sluší slečno, ty si určitě vemte“, ozve se zpod stojící kupy hader. Usmívá se na mě jeden z mužů-držáků. Z kabinky okamžitě vykoukne jeho slečna, potřebuje zkontrolovat situaci a možná taky ze mě ty šaty servat, kdyby se jí líbily. Jen se na mě nenávistně podívá, hodí výraz „mlč a čekej“ na toho kluka a zaleze zpátky. Jo, tyhle šaty by jí stejně nebyly. Na ty je potřeba mnohem užší pas. A ten já zrovna mám! Modré šaty mě nutí k triumfálnímu úsměvu. Chudák kluk. Ale je to koneckonců jeho volba. Snad s ním aspoň ta krasavice z kabinky půjde na ten fotbal.

Šaty nejsou vlastně ani tak moc zlevněný a ke kasám je to ještě tak na půl hodiny čekání. Ale ne, to už vydržím. Musím. Přece neodejdu z bitevního pole s prázdnou. A na rozdíl od všech těch holek, co mají plný tašky věcí, co si na sebe nikdy nevezmou, nebo možná jednou a pak jim to bude ležet ve skříni, já mám věc jen jednu (což skoro zneklidní holku u kasy), ale za to parádní, se kterou si určitě užiju. A taky že jo. Je sice trochu náročnější sama si je dopnout (ale naštěstí díky józe moje ruka dosáhne výš), za to vyslíkání jde snadno. Jsou to totiž šaty, který si nikdy nevyslíkám sama. Jsou to přesně ty šaty, o kterých by Samantha Jones řekla „dress that makes a man cum as soon as he sees me“. Mají nevěřitelnou moc. Přímo kouzelnou. Nejen na ostatní. Ale hlavně na mě. Poprvé jsem si je vzala na tu zmiňovanou firemní akci. Otevírání nové pobočky. Velká party. Velkej raut. Čokoládová fontána, u které jsem si dávala obzvlášť pozor na to, abych se o ni, teda spíš o stůl s pokapaným čokoládovým ubrusem zase neotřela jako minule a nezažila to faux-pas, kdy jsem celých čtyřicet minut vypadala, jako bych se posrala zepředu, dokud mě na to jeden kolega neupozornil. True story.

Vnímám ty pohledy, samozřejmě, že je vnímám, hlavně taky proto, že já moc často tyhle pohledy nezažívám. Jsem najednou vyšší a to nejen díky podpatkům. Možná, že jsem dokonce sexy, což je slovo, který bych nikdy sama o sobě nevyslovila.

Ani na tu akci nejdu s tím, že bych potřebovala někoho nutně balit. Stane se to vlastně tak nějak přirozeně samo. Vyhlídne si mě moderátor celé akce. Nejprve kolem sebe rozpačitě tančíme na after party, má uhrančivý oči, ale možná je to taky tím komíhajícím se světlem. Mám v sobě už několik mojit, takže se ze mě stává Jennifer Lopez, ale naštěstí jsou na tom podobně i všichni ostatní. Kolem druhé ráno spolu nastupujeme do Uberu a mně je v tu chvíli úplně jedno, kolik kolegů nás spolu vidí a že budu v drbech. Je to vlastně tak trochu součástí firemní kultury.

Modré šaty : moderátor v obleku jen z Hmka = 1:0

Podruhé jsem si je na sebe vzala na jeden bezvadnej swingovej koncert do Lucerny. Měli jsme na něj spolu jít s mým tehdejším přítelem, ale dva dny předtím se se mnou rozešel (na 1. máje!), protože jsem na něj údajně byla moc drsná a měla jsem ho jen na sex. Uznávám, měla jsem možná trochu tendenci ho vychovávat, protože byl mladší, ale s tím sexem – nezdálo se mi, že by mu to až tak vadilo. Pravdou je, že miloval víc svoje kolo než mě, a já byla skeptická už od začátku, hlavně kvůli tomu věkovýmu rozdílu. Rozešli jsme se ale vlastně úplně v poklidu a na ten koncert jsme spolu stejně šli, protože prostě škoda lístků. Už když jsem vycházela z domu, cítila jsem se fantasticky. Podpatky, na kterých normálně klopýtám jako čerstvě narozené tele, mi najednou nedělaly sebemenší problém. Snad poprvé v životě jsem si opravdu připadala jako dáma a nejen, že si na to hraju. Cítila jsme zase ty pohledy a to i v Lucerně, kde bylo více lidí v krásných šatech, all dressed up. Když dorazil můj tehdejší už expřítel, bylo na něm znatelně vidět, že je v háji. Že lituje. Moc jsem si to užívala. Nepotřebovala jsem mu to vlastně dát nějak sežrat, ale kdo někdy zakusil pocit „na koni“, dobře ví, že je to pocit mocnej a opojnej. Celý koncert se mě letmo dotýkal, vinul se ke mně, líbal mě na krk a já mu to dovolila, ale nikdy jsem to neiniciovala sama. Dala jsem mu tichý souhlas k uctívání bohyně a sama jsem nehnula ani brvou. Kdybychom spolu skončili ten večer v posteli, tak by to byl určitě skvělej sex. Ale osud tomu nechtěl, on se příliš opil a potkal nějaký kamarády. A vlastně dobře. Jako dáma jsem přišla, jako dáma jsem i odešla. A on mi ještě další den napsal, jestli se neuvidíme. Neuvidíme.

Nicméně, když jsem dorazila domů, potřebovala jsem si ty šaty sundat. A ono to nešlo. Moje jogínská ruka by to sice možná zvládla, ale zasekl se zip. Tak blbě, že to nešlo ani tam, ani zpátky, a zároveň byl ještě málo otevřenej na to, abych se z nich vysoukala sama. Prostě ne, musel mi s tím někdo pomoct. Vzbudila jsem tedy svého skvělého souseda, gaye, který mi to stejně tak trochu dlužil. Vysvětlila jsem mu situaci, a že je těm šatům prostě předurčeno, že si je nemám vyslíkat sama.

„No nevím, jestli zrovna já ti pomůžu, nemám moc zkušenosti s rozepínáním šatů,“ smál se. Nakonec se to povedlo a já polonahá doklopýtala přes chodbu k sobě a usnula blaženým spánkem.

Potřetí je teprve čeká. Možná to bude svatba kamaráda, na které určitě bude spousta svobodných mládenců. Anebo si je prostě obleču jen tak, až někdy přijdu zpruzená z práce a budu se na sebe jen dívat do zrcadla. Protože to fakt stojí za to.

1 komentář: „Little blue dress

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s