Dovolená

Tak jako minulý rok i letos jsem se vydala na workcamp, což v doslovném překladu znamená pracovní tábor. Letos jsem však místo Brazílie zůstala v Čechách, konkrétně kousek od Brna. Spolu s dlouholetou kamarádkou z gymplu jsme vedly mezinárodní skupinu dobrovolníků a opravovali společně areál kláštera Porta Coeli ze 13. století.

Většina mých známých nedovedla pochopit, proč jedu ve svém volnu pracovat a ještě jenom do Čech. Proč mrhám drahocennou dovolenou na jinou práci. Dobrá otázka. Pokusím se na ni odpovědět

Vzdálenost nutně neznamená lepší zážitky

Nechci znít jako pokrytec, samozřejmě, že bych taky s radostí jela někam do exotiky na LHK, jak říkají Slováci. Na druhou stranu už mě nebaví, jak teď všichni jezdí do stejných destinací, sdílejí identické fotky a dokonce se tam potkávají jako na Václaváku. Chtěla jsem nějaký neotřelý zážitek a nakonec jsem zjistila, že proto, aby toho člověk hodně viděl, zažil a případně i ochutnal, nemusí vůbec jezdit daleko. Objevila jsem krásný a pro mě předtím neznámý kousek světa, jedla nejrůznější speciality, procvičila jsem si angličtinu a hlavně jsem si opravdu psychicky odpočinula, což by se mi jistě při honbě za turistickými cíli jen tak nepovedlo. Navíc jsem neutratila téměř žádné peníze, takže když jsem se po 14 dnech vrátila domů, na účtě mě čekala ještě téměř celá výplata.

• Dobrovolnictví = radost z vykonané práce a ještě mnohem víc

Mohla bych se sáhodlouze rozepsat o tom, jak je dobrovolnictví prospěšné atd. Ale to asi každý tak nějak tuší, může si to vygooglit, případně zažít na vlastní kůži, případně mi na konci roku vyjde článek na Travel Bible, tak vás na něj potom odkážu. Musím se přiznat, že pro mě je dobrovolnictví také tak trochu sobecký zážitek: vidím okamžitý výsledek své práce. Najednou nepotřebuji svůj výkon měřit žádnými KPI ukazateli, protože jej vidím na vlastní oči a cítím mozoly na rukou. Pocit zadostiučinění je neskonale opojný. Dobrovolnictví kromě odvedené práce znamená také překonávání (mezinárodních) rozdílů a předsudků, poznávání nejen nových lidí z různých koutů světa, ale také učení se přijmout a tolerovat jejich návyky, jejich pravdu, jejich problémy, jejich svět. V konečném důsledku nejsme zase tak jiní a předsudky vlastně nejsou nic jiného než zkušenosti. Díky dobrovolnictví také člověk pozná zase o trochu lépe sám sebe a nepotřebuje k tomu žádné rozvojové knihy ani kurzy dýchání.

• Detox, který by měly doporučovat lifestylové časopisy

Dva týdny v Předklášteří jsem chtěla pojmout jako výzvu a nepít. Akorát mi nehrálo moc do karet, že zrovna otevřeli hned vedle klášterní pivovar, kde dobrovolníci moc rádi trávili čas po práci a kde vznikali nejplodnější debaty. Takže jsem si dala trochu jiný detox. Strávila jsem prakticky veškerý čas v propocených montérkách a strašně jsem si to užila. Ten pocit, když se nemusíte dva týdny líčit, holit si nohy a vypotíte všechny toxiny z těla… Práce venku také zaručí opálení, na kterém bych jinak musela v přímořském letovisku systematicky pracovat. Myslím, že moje pleť nikdy nebyla hezčí a paže vyrýsovanější. Sáhla jsem si na dno, byl to pro mě takový Iron Woman Race Experience nebo jak se tomu dneska říká, protože jsem manuální práci odvykla (co to plácám, vlastně jsem jí ani nikdy nepřivykla, protože jsem ji nikdy soustavně nevykonávala) a protože jsme rozhodně jen nepózovali s vidlema jako na fotce níže. Manuální práce také nadobro zažehnala moje problémy se spánkem. Díky energii účastníků, kteří byli v průměru stejně staří jako mé přátelství se spoluvedoucí Lucie, jsem omládla.

• Letní lásky

Ani letní láska nemusí být nutně opálený plavčík z Bali (kterého bych ale pravděpodobně z postele nevyhnala). Pozorovala jsem rozvíjející se románek dvou mladých dobrovolníků, kterým bylo sotva dvacet a nostalgicky jsem vzpomínala, co všechno to znamená. S úsměvem na rtech jsem si posteskla, že už si asi s nikým nevyměním přívěšek na krk… Chlapi mi vlastně vůbec nechyběli a konečně jsem se přestala litovat, že jsem zrovna sama. Ale ano, vlastně jsem se taky trochu zamilovala. Zamilovala jsem se do Porta coeli, do kláštera s úžasnou atmosférou, zamilovala jsem se do panáka jablečného octa po ránu, zamilovala jsem se do palačinek od francouzského dobrovolníka, do boršče od ruských dvojčat, do vycházejícího slunce a do zářících hvězd, zamilovala jsem se do zpěvu španělského dobrovolníka, do vlasů tureckého dobrovolníka, do probouzejícího se sebevědomí mladé, ale nesmírně uvědomělé portugalské dobrovolnice, do optimismu tří mladých českých dobrovolníků, kteří mi vyloženě dělali radost za to, že jsou tak bezvadní a dělají Česku čest, zamilovala jsem se do pohostinnosti místního partnera a také jsem se znovu a ještě hlouběji zamilovala do své kamarádky Lucie, se kterou jsme toho už zažily hodně, ale ještě ne všechno a workcamp nám dokázal, že spolu můžeme opravdu cokoliv.

Možná, že tenhle příspěvek zní jako reklama na workcampy. Tak ať. Nikdo mi nemusí ani nic platit, protože workcampům udělám reklamu kdykoliv velmi ráda (především těm od INEXu). Zároveň si uvědomuji, že se z dobrovolnictví pomalinku taky trochu stává hype (kterého jsem možná i já součástí). Ani to neva, protože dobrovolnictví by si to rozhodně zasloužilo. Ať už jsou motivy jakékoliv, já jsem si letos svůj pracovní tábor opravdu užila a do Prahy jsem se vracela s tak čistou hlavou jako už dlouho ne. Přijela jsem odpočatá (i když vlastně fyzicky vyřízená) a do práce jsem se těšila. A tak to má po dovolené být, nebo ne?