Cestování

Hej Marsej!

Není žádné tajemství, že pracuji v Decathlonu. Ano, pro většinu lidí, kteří mě dobře znají, je to trochu překvapivé, protože nejsem zrovna vrcholový sportovec. Do Decathlonu jsem se dostala díky francouzštině, protože Decathlon je francouzská firma, i když to spousta lidí neví a myslí si, že je to firma z Liberce, protože jsme tam otevřeli první pobočku. Díky francouzštině a díky Decathlonu jsem se dostala minulý týden na velmi zajímavou služební cestu do Marseille na předávání tzv. Innovation Awards. Značky Decathlonu (Decathlon zastřešuje vlastní značky podle sportu, např. Kalenji – běh, Tarmak – basketbal, Inesis – golf aj.) vytváří nové produkty a ty nejlepší a nejvychytanější soutěží o prvenství. Vyvrcholením je takový malý ceremoniál (letos byl malý, ale v minulosti tahle akce zaplnila něco jako 02 arenku v Lille), kde se vyhlásí vítěz – nejlepší inovativní výrobek. Hlasují pro něj decathloňáci po celém světě. Jsou to takoví malí decathloní Oscaři a já jsem měla tu čest vrátit se ke své původní profesi a ceremoniál tlumočit kolegům z Marseille do Čech.

Při přistávání v Marseille mi bylo šíleně špatně, tepaly mi spánky, praskalo mi v uších, snažila jsem se vytvořit si v puse co nejvíc slin, jejichž polykání by mi pomohlo překonat pocit explodující hlavy, ale bylo to k ničemu. Pomohla až žvýkačka od postarší Francouzky, která seděla přes uličku. Vděčně jsem se na ni usmála, jednak proto, že mi fakt pomohla, jednak proto, že tahle žvýkačková solidarita je důkaz toho, že ještě existují fajn a nelhostejní lidí a já tyhle mikrovztahy, které vznikají při cestování, prostě zbožnuju. A taky proto, že i když jí bylo asi 60, vypadala sakra dobře. Tohle se těm Francouzkám musí nechat. Jednou chci zestárnout jako Francouzka. Hlavně nechápu, jak můžou vždycky tak dobře vypadat za všech okolností. Obzvlášť při letání. Miluju letiště a létání (i když jsem si samozřejmě vědoma uhlíkové stopy!!!), ale nenávidím to, jak se to na mě vždycky podepíše. Nikdy nevypadám svěže, i když se osvěžuju. I po krátkém letu jsem rozchuchaná, upocená, pomačkaná, oteklá, olezlá. Br! A do toho všeho kolem ty dokonalé staré Francouzky, kterým v klimatizaci lehounce povlává šáteček Hermes, zatímco dokonalý účeš se ani nehne. Nenávidím je a obdivuju zároveň. Po příletu beru Uber, který mě vysadí v hotelu u dálnice, prakticky na dálnici. Hlavně když tam bude postel. Postel tam je, v prvním předpokoji, který francouzským oknem pokračuje do další místnosti, ve které je zároveň záchod, vana a psací stůl. Dobrej bizár. Moc si nedokážu představit, v jaké situaci může být tohle uspořádání praktický. Je tam taky velký divný zrcadlo, ve kterým mám přímo gigantický stehna, ať si stoupnu jakkoliv blízko nebo daleko. Vyděsím se a před spaním si ještě rychle googlím nejúčinější cviky na celulitidu nad kolenama. V tomhle zrcadle ji tam totiž mám.

Ráno u snídaně se potkávám s kolegy tlumočníky. Jsem nejmladší. A jediná pracuju v Decathlonu. Brazilec, Španělka, Francouzka (tlumočící do angličtiny), Maďarka, Číňanka i Rus jsou všichni externí špičkoví tlumočníci, kteří tlumočí na nejvyšší úrovni v EU apod. A mezi nima já. Sice jsem to taky studovala, ale v práci používám francouzštinu spíš pasivně, takže i můj projev podle toho vypadá. Moc nemluvím, protože si musím sakra dobře rozmýšlet, než něco řeknu a když se občas odvážím připojit do jejich vysoce sofistikované diskuze, moje vyjadřování je tristní. Usmívám se jak blbeček a oni se na mě taky usmívají s takovým tím soucitným pokyvováním hlavy, jako když člověk čeká na malé dítě, než se vymáčkne. Nevadí, jsem zvyklá být za debila. Jedeme se společně podívat na místo činu, tedy do sálu, kde se bude celý ceremoniál odehrávat. Španělka s Francouzkou nezavřou hubu, pořád probírají, kolik je stál Uber z letiště. Na jednu stranu je chápu, taky si ještě pamatuju, jaký to je být freelancer, kterýmu nikdo nic navíc neproplatí, ale na druhou stranu řešit každý euro… Ani jedna z nich nevypadá, že by nějak výrazně strádala, to se pozná na jejich botách a na kabelkách. Jsem zase o něco radši, že pracuju v Decathlonu. Jasně, i freelance má svoje výhody, ale jsem ráda přesně za tohle, že nemusím pořád vypočítávat, co mě bude kolik stát, že umím být velkroysá. Taky si znovu uvědomuju, jak mám ráda ten pocit sounáležitosti, který mi Decathlon dává. Já vím, teď to zní jak nějakej nepříliš dobře ukrytej product placement, ale já jsem fakt upřímně ráda za to, kde pracuju. Lidi by si měli vážit toho, co mají a já si toho vážím. Na místě dostáváme pokyny od štábu, díváme se do zákulisí na generálku a já se snažím nasát co nejvíc informací. Ostatní stále probírají, která cesta na letiště je nejlevnější, už jich mám plný zuby, tak si jdu odsednout bokem, abych dobře slyšela. Je mi jasný, že v tu chvíli vypadám jak totální kráva, jak šprtka, ale je mi to jedno. Je to vlastně osvobozující. Moje gesto je umlčí, dokonce se možná i trochu zastydí. Najednou začnou taky dávat pozor a zjístí, kolik slov neznají, přestože jsou špičkoví tlumočníci. Já totiž znám výrobky, o kterých dnes bude řeč a taky vím, co znamenají decathloní zkratky. Na poslední chvíli přes přenosem jim ještě radím, co to je RR nebo TG. Nakonec jsem snad ještě nejlepší tlumočník já, protože jsem narozdíl od nich nepodcenila přípravu a to i přesto, že pracuju v Decathlonu a znám prostředí a terminologii. Jsem prostě profesionál. Při samotném přímém přenosu jsem sice udělala několik chyb a porušila několik základních pravidel simultánního tlumočení, málo jsem si hlídala zpětnou kontrolu a možná jsem si i trošku vymýšlela, ale výsledný efekt byl snad uspokojivý. Po výkonu se s tlumočníky fotíme na památku, je to strašná fotka, protože tam místo nejmladší vypadám jako nejstarší, ještě jako učitelka, a ještě jako obézní učitelka. No nic.

Zapíjíme to jednou sklenkou vína na rautu a odebíráme se společně Uberem na hotel, abychom ten Uber mohli sdílet a ušetřit… Stejně jsem unavená. Na hotelu si dáváme ještě jednu sklenku vína, konečně se připojuju do diskuze špičkových tlumočníků, víno a francouzština jdou dohromady, dokonce se pouštím i do politických debat. Kolem půlnoci jdeme společně všichni spát. Brazilský kolega má dveře hned naproti mě, když otevřu ty svoje a vidí moji bizár koupelnu, tak se směje a závidí mi velký prostor. On má očividně malý kamrlík. Viens voir, nabízí mi, abych se podívala. Oh la la, j’aimerais tout voir, já bych se hned podívala, je to přesně můj typ, ale má prstýnek, nejsem svině, je pozdě a jednou jsem ten profesionál, že jo, putain! Dobrou noc!

PS. Jo a jestli vás zajímá, kterej výrobek to vyhrál, tak s radostí udělám neskrývanou reklamu, protože si myslím, že je top! A nějakej francouzskej kajakář už na něm ujel 500 km po jakési řece!

PPS. A Marseille jako město? Stihla jsem jen rychlotour před cestou na letiště: nádraží obležený žebrajícíma černochama, starý přístav, ten byl hezký, ale bylo vedro, všude plno lidí, smrad potu míchající se s ryboslaným závanem a do toho uměle převoněná marseillská mýdla… Už jsem viděla hezčí francouzská města, ale třeba jen Marseille potřebuje ještě šanci.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s