Kultura a společnost

Nesnesitelná tekutost bytí

Ze mě snad ještě bude kulturní recenzentka. Za posledních několik týdnů jsem se částečně náhodou/částečně plánovaně dostala na několik netradičních představení. Tentokrát to byla jatka.

Jatka 78, 12 000 litrů vody, 1,5 tuny oceli, 4 skleněné stěny a 1 herečka.

Představení, které se koná v prostoru Jatek 78 je vždycky něco extra. V parném dni zní akvárko plné vody jako příjemné osvěžení. Začínalo sice až v 9 večer, ale dusno bylo ještě dost, a ještě víc dusno bylo v hale, do které nás na představení uzavřeli. Jenomže voda z akvárka na diváky vyšplouchla jen výjimečně, a když už se to stalo, bylo to jako když se vsákne kapka do vyprahlé půdy. Košile se mi lepkavě otírá o kůži. Rty po rychle vyzuknuté sklenici vína na baru před představením jsou o to více rozpraskané.

Představení, v němž se jediná herečka zmítá v obřím akvárku, které se postupně plní vodou, je působivé. Začíná to deštěm, pak se prostor napustí, aby jí voda sahala plus minus do výšky červených gumáků. Cáká, což má asi představovat hněv, možná šílenství, možná nejistotu, možná taky radost. Ale najednou voda zmizí. Snažím se očima hledat důmyslně připojené trubky. To už se akvárko začíná znovu plnit, mnohem větší rychlostí. Herečce už červené gumáky nepomůžou. Může si stoupat na špičky, jak chce, za chvíli už její výška nestačí. Vody je víc. Začíná sebou plácat, trochu se topí, ale postupně si začíná na vodu zvykat, ponořuje se, vynořuje, delfíními pohyby svým tělem obkresluje různé smyčky, je doslova jako ryba ve vodě a pak už jen splývá a je klidná. Jako vodní hladina. Musím uznat, že je to přinejmenším fyzický výkon. Herečka na něj údajně trénovala s akvabelami. Naprosto ale chápu, že podobná představení vyvolávají velmi rozporuplné reakce. Do určité míry souzním i s těmi, kteří tento umělecký experiment považují za mrskání kapra ve vypuštěném rybníce, jehož realizace byla pravděpodobně velmi drahá a na něž chodí filozofovat holešovičtí hipstři. Avšak když jsem se rozhlížela publikem, moc hipsterů jsem neviděla. Ve čtyřech tribunách rozestavěných podél stěn akvária seděli i lidé, které bych čekala na klasičtějším typu kultury. Téměř všichni uhranutě sledují akvárium, vypadají fascinovaně, ale věřím, že si někteří musí stejně jako já klást chvílemi otázku, na co se to vlastně díváme a proč. Mám smíšené pocity. Jsou mezi nimi i ty, které chtěl vyvolat režisér. O představení řekl: „Nesnesitelná tekutost bytí je příběhem člověka, který se snaží vyrovnat s nejistotou dnešního světa i svojí vlastní, předvídat nepředvídatelné a připravit se na to, že navzdory předpovědi může zítra pršet.” Ano, vlastně se mu to povedlo. Palčivě si uvědomuji vlastní nicotnou existenci. Trochu mě svírá úzkost a dusno mi k tomu ještě stahuje hrdlo. Mám strach o ni, o herečku. Umí očividně plavat, má to nazkoušené a určitě by ji někdo vylovil, ale najednou mi to připadá zvrácené dívat se na drobnou dívku, jak klesá ke dnu a pak se vodou naléhavě drásá zpátky, aby se nadechla. Najednou to ve mně vyvolává i jakousi sklíčenost. Normálně nemám klaustrofobii, ale teď ji trochu cítím i za ni. Vše je ještě umocněno mým strachem z vody. Být tam já, tak je to opravdu boj o život. Představuji si sama sebe v situaci, ve které bych se začala topit. Přemýšlím o svém vlastním tekutém bytí. O dnech, které plynou, a o mně, jak se občas taky jen tak plácám a topím a nedokážu se nadechnout a možná ani neumím plavat. Přemýšlím o tom, že moji tekutost bytí poslední dobou narušuje bruxismus, což bohužel není synonymum pro závislost na belgické restauraci Bruxx na Náměstí Mírů. Ve spaní skřípu zubama a budím se se zaťatou čelistí, což je prý podvědomé znamení stresu. O zubech se mi taky často zdá. Že mi padají, krvácí, hnijou… Podle snáře jakýkoliv sen o zubech znamená ztrátu, neúspěch, nezdar, nemoc, v podstatě konec světa. Přemýšlím, proč se mi to zdá. Najednou mi to představení připadá aktuální. Neubráním se pohledu na hodinky, už toho bylo tak akorát a taky že jo, za chvíli herečka zůstane dramaticky ležet ve vypuštěném akvárku, světla zhasínají a technici přináší žebřík. Je to přestávka nebo konec? U těchto představení si člověk nemůže být nikdy jistý. Herečka vylézá, ždíme si vlasy a uklání se na všechny strany, tak to musí být konec. Aspoň budu brzy doma. I když, co tam. Jít spát a zase se probudit se stisknutými zuby…

Možná to moje bytí není až tak tekuté, možná bych měla prostě jen tak splývat a nesnažit se za každou cenu udržet se nad hladinou a vyprostit se z akvárka (rozuměj, konvencí a tlaku okolí). Jenomže co dělat, když už má člověk šaty natolik promočené, že ho táhnou ke dnu?

Zdroj: vitneznalakol.cz

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s