Nezařazeno

Den dětí

Už jsem zase zpět. Z mé malé zlínské krize biologických hodin jsem se dostala nejlépe tak, že jsem se na chvíli zase stala sama dítětem. No , i když….

Možná, že tím dítětem byl nakonec spíš taťa.

Taťa už několik let s nostalgií vzpomíná na pražskou zoologickou zahradu, kam jako malý Petřík zavítal a kam by se rád ještě podíval. Mluvil o tom tak dlouho, ale činy nikde, že jsem to už nevydržela a dostal vstupenku jako dárek. A protože se blížílo datum expirace, bylo potřeba vybrat konkrétní datum. Padlo to na 1. června. To, že je den dětí, jsme si uvědomili až v přeplněném autobuse po cestě do ZOO. Taťu to hodně znejistilo, ale já jsem držela úsměv na rtech a ubezpečovala ho, že ZOO je velká a rozptýlí se to tam. U vchodu fronta asi na 100 metrů. Děti mají dnes vstup za symbolickou jednu korunu. Taťa si utírá pot z čela, ale naštěstí my už lístky máme předkoupené a jdeme dovnitř. Taťa vzrušené prochází turniketem. Rázem metamorfuje na malého zvědavého chlapce.

„Petruško, můžu si dát klobásu? “

„Můžeš.“

„A můžu aji pivo? “

„Jasně, tati.“

Dneska totiž platím já. Jen se trochu bojím, aby po té mastné klobáse taťa nedopadl jako děda před 50 lety. Traduje se totiž historka, že když byl desetiletý taťa s dědou tenkrát v pražské ZOO, děda se v rychlosti nalokal nějakého studeného nápoje a potřeboval na WC. V té době jich ale nebylo v ZOO tolik jako dnes. Nejbližší bylo 2 km u hlavního vchodu. Chudák děda (skoro jako já a Forum Romanum, viz příspěvek Diagnóza, asi to máme v rodině nebo co). Jak to tehdy vyřešili? Nacházeli se zrovna u nějakého výběhu, který byl v rekonstrukci, děda hbitě přeškočil plot a zalezl do prvního křoví. Kolemjdoucí rodinka zvědavě nakukovala dovnitř, kde že jako má být to zvíře, až jejich dítě vykřiklo: „Hele, támhle se něco hejbe ve křoví!“ Ale to už byl děda hotov, přeskočil plot nazpět a taťa se prý šíleně styděl. Já jsem zvyklá se za taťu stydět, ale naštěstí nic podobného dnes řešit nemusíme. Jen u výběhu se lvy taťa zavzpomíná: „Aha! Tady tuším v těchto místech se ten otec tenkrát posral!“

Taťa nadšeně prochází od výběhu k výběhu a hlasitě komentuje, co vidí. V mládí byl nadšeným amatérským zoologem, který si lepil do deníčku obrázky cizokrajných druhů zvířat. Dokonce umí velice věrně napodobit skřek páva, čímž nás se škodolibou radostí rád budí. Nejvíc se mu oči rozzáří u výběhu s gorilami. Když se gorilí samec rozhodne vylézt ven, taťa předvídá jeho kroky a je první u ohradníku, aby nejlépe viděl. Ostatní rodiče si musí děti vysazovat za krk a pan Baštan okolostojícím chlapečkům dává výklad: „Ten kdyby tě vzal do tlapy, tak s tebou mrští 20 metrů.“ Děti nevěřícně koukají. Postupně procházíme celou ZOO, taťovy oblíbené surikaty, opice, papoušky a různé šelmičky, které ani neznám. Taťa už z dáli hlásí: „To bude asi ocelot.“ Já to slovo slyším poprvé v životě, ale když se přiblížíme k informační tabuli, tak to tak skutečně je. „Já su tak výbornej,“ chválí taťa sám sebe. U slonů je největší nátřesk. Překračujeme děti a hysterické rodiče (ne, už ti nekoupím dalšího nanuka!) a taťa mi hlásí: „Petruško, už mě to tu lehce sere, ale jen lehce, tak abys věděla.“ Přesouváme se k hrochům. Taťa opět zaujímá místo nejblíž u skla a je jako u vytržení, pokaždé když se hroch vynoří z vody na hladinu. „Hele, hele, hele, hele ho!“ Dětem stačí jedno dvě vynoření a už radši hledají další stánek se zmrzlinou, ale taťa by tu vydržel stát celý den. Musím ho odvést skoro násilím. Chceme totiž stihnout lachtaní show. Je to sice na přímém slunci a je tam strašně moc lidí, ale slibuju mu, že když to vydrží, nebude litovat. Místa na sezení jsou beznadějně obsazená. Malý Petřík probuzený v taťovi má plán. Vylézá na umělou skálu, ze které má nejlepší výhled ze všech. Trochu se o něj bojím a radši ho jistím zespodu, ještě mu podávám kšiltovku, aby neměl úpal. A pak kdo je tu dítě… Zpocený šedesátník trpělivě vyčkávající na skále, vypadá jako král džungle. „Mám skvělý místo, odsud se za žádnou cenu nehnu!“ Inspiruje také rodinu cikánů, kteří nelení a v levných gumových nazouvácích lezou na skálu taky. Tři snědí muži v bílých těsných nátělnících a s vlasy ulíznutými gelem smíchaným s potem zaujímají pozice a podávají si děti jako opičky. Show začíná. Všichni sledují lachtany, ale já se náramně bavím pohledem na taťu.

Večer se k nám přidává ségra s mamkou (mezitím obešly několik výstav), bereme rodiče na náplavku a krásně se na tom sluníčku všichni přiopijeme. Taťa celou noc u mě v bytě na karimatce notně zařezává, ale i tak se mi daří celkem blaženě spát, protože je u mě přece maminka s tatínkem! Po dlouhé době se nebojím zvuků ledničky, ani toho, že mě zase někdo vykrade. V sedm ráno je taťa na nohou, předvádí páva, s mamkou se chceme válet, ale jakmile je vzhůru taťa, tak už to není možné. Zkouším mu vymyslet nějaké zaměstnání, třeba, aby mi opravil zámek u skříně, ale stejně musíme vstát. Provádím je po Vinohradech, dáváme si předraženou hipsterskou kávu, aby viděli, jak dobře si žiju a aby měli ten pražský zážitek kompletní. Taťa už nervózně pomrkává po hodinkách, „po obědě pojedeme, nejpozději v jednu“, už se těší na svůj klid, svoje malé město, na psa a na hospůdku U Kuděje. Není divu, byla to pro něj dobrodružná cesta do džungle velkoměsta.

Očividně se mu to však i přesto líbilo, což dokazuje pondělní e-mail. Třeba poznamenat, že můj taťa neumí ani posílat e-maily, ani anglicky, takže tohle je vlastně vzácný artefakt:

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s