Kultura a společnost

Zlín

Léto pro mě začíná ve Zlíně.

Už pět let jezdím na konci května do Zlína na filmový festival coby překladatelka/tlumočnice/moderátorka/klikačka titulků. Zase je hezky, i když předpovídali déšť. Už po cestě autobusem se mi samovolně rozzáří oči, na rtech se mi rozhostí úsměv a v duši nadšení a klid zároveň. Zlínský filmový festival je jedním z nejstarších a největších filmových festivalů na světě a zdaleka není jen pro děti, jak si většina myslí. Ano, můžete si tady sice zadovádět ve skákacím hradu a pořídit si fotku s Patem a Matem, ale filmy, které jsou tu k vidění, rozhodně nejsou jen pro děti. Například letošní ročník Zlínského psa (soutěžní kategorie studentských animovaných, hraných i dokumentárních filmů, kterou částečně uvádím a titulkuji) je zase o něco pochmurnější než ročník minulý. Shodly jsme se na tom i s dramaturgyní, že témata, která studenti volí pro své debuty, jsou rok od roku smutnější. I když je pravda, že zrovna včera jsem tlumočila jednu delegaci, partičku mladých Němců, jejichž krátký animák byl o tom, jak se ananas, kontroverzní přísada na pizzu, vzbouří proti tradičnímu salámu. Celé se to odehrávalo ve skateparku a bylo to dost zábavné. Aspoň, že se už po těch pěti letech tolik netřesu v kabině v zákulisí kina. Ne snad, že by tam byla zima, právě naopak, klikací prst se mi tam vždycky tak potí, že mi někdy trochu ujede po klávesnici. Ale už se tolik nebojím, že něco pokazím. Už si umím poradit. Mám nachystaný ubrousek, do kterého průběžně utírám ruce, aby se mi nepotily. Křest ohněm jsem si stejně prožila už první rok. Vůbec poprvé v kabině jsem dostala na klikání španělský film, „neboj, anglické titulky jsou v obraze, jen podle toho odklikáš ty nachystané české“. Film začal a ty anglické titulky v obraze nebyly, takže jsem se během hodiny a půl naučila celkem obstojně španělsky. Napopáté si už ale připadám sebejistější a dokonce jsem včera stihla upravit jedny titulky ještě pět minut před projekcí přímo v kabinovém počítači, na který jsem se předtím bála vůbec sáhnout. Uvidíme, jestli si takto sebejistě budu připadat i zítra u ranní simultánky filmu pro děti. Nejde totiž jen o tlumočení, ale vlastně i trochu o herecký výkon. A děti nic neodpustí.

Pohled do kabiny

Ale když mám odtlumočeno a odklikáno, je to pro mě vlastně taková dovolená. Beru si svoje první volno v tomto roce ze své normální práce, abych si tady mohla zase trochu kreativně zapřekládat a vypadnout na chvíli do jiného prostředí a osvěžit se. První rok jsem to dělala kvůli praxi do školy. Pak možná kvůli přivýdělku. Teď už jedno ani druhé nepotřebuji, ale stejně sem pořád strašně ráda jezdím. Zlín totiž nevypadá jako typické české město. Baťovy ulice žijí festivalou atmosférou a já si tu opravdu připadám tak trochu jako na dovolené. Utrácím za palačinky a zmrzlinu a v mezičasech mezi filmy sedím jen tak na lavičce v parku a pozoruju to švitoření okolo. Je tu hodně dětí, aby taky ne, zvlášť o víkendu, kdy je to i pro rodiče ideální příležitost, jak děti zabavit. Dětí ale není hodně jen v parku. Složení tlumočnických kabin se každý rok trochu promění, podle toho, kdo je zrovna v tom. Někdo chodí s břichem, někdo s dítětem na břiše v nosítku, někdo už i s dítětem za ruku. Je to úžasné, že všechny ty překladatelky a koordinátorky se sem vrací a že mají možnost tu být i s dětmi. Těším se na kolegyni překladatelku/tlumočnici, se kterou sdílíme hotelový pokoj. Už jsme tady spolu pár těch hotelů obešly, skoro bychom mohly napsat průvodce po zlínských hotelích. Nejvíc je jednoznačně Moskva, ale tam jsem se dostala jen jednou a to ještě omylem, tam totiž ubytovávají jen hvězdy. Hotel Garni byl pěkný standard, v něčem podobném obvykle bývám na svých služebních cestách. Hotel Saloon měl velmi zajímavě nevyužitý prostor, ve velkém podkrovním pokoji jsem měla v rohu jen postel a nic víc. Hotel Sole se zase od 90. let vůbec nezměnil. Ale vůbec. Čekala jsem, že si ke mně na snídani přisedne mladý Sagvan Tofi. Letošní hotel Ondráš nepřekvapil. Klika je značně vyviklaná a není tu fén, ale na přespání to stačí. Na recepci jsou milí. A já se přece hlavně těším na kolegyni, že si dáme večer pivo v parku a popovídáme si zase po roce o životě. Jenomže nedáme. Hned jak přijdu na pokoj, utkví mi zrak na stole na krabičce s vitamíny pro těhotné. Takže pivo nic… A to mi ještě dnes ráno na Facebooku vyskočila jako první fotka mého historicky prvního kluka. S dítětem… U snídaně přemýšlím, co si dám, postávám u bufetu, starší pán přede mnou se ptá, jestli mi může něco podat. Říkám, že ne, že vlastně ještě nevím, co si dám. Pán pobaveně odpovídá: „No jo, ty mladý holky, ty nikdy neví, co chtějí.“ Pobaveně se na něj usmívám nazpět, ale vlastně se mě to skoro dotklo. Sice mě těší, že jsem mladá holka, ale vím přesně, co chci. Jdu se potkat s jinou kamarádkou, která je tu letos jako host. S kým jiným než s dítětem. Jsou krásní, celá rodinka, i s manželem, jsou dokonale sladění, nejen v barvách, ale i v úkonech a takových těch malých pohybech, na kterých člověk pozná, jak moc se mají rádi. A já vím, že to je to TO, co právě chci. Chci se tady taky jednou procházet ne jako rádoby veledůležitá osoba v saku s visačkou STAFF na krku, ale jako matka, s dítětem na břiše nebo v břiše, to už je jedno, ale hlavně s tím oddaným manželem po boku. Mojí kamarádce nezávidím ani to dítě, ani toho manžela, ale hlavně to, co mají všichni tři dohromady, spolu. Ten pocit sounáležitosti a harmonie. Je na nich sice vidět, že jsou unavení, ale taky neskonale šťastní. Zato já si zase připadám, jako když jsem byla ještě panna, ve chvíli, kdy už všichni kolem mě žili čilým sexuálním životem. Pořád tu jsem s ostatními, ale témata jsou značně zúžená a bohužel mé teoretické znalosti nedosahují na ty praktické. Mám z nich ze všech radost, ale nebudu si nic nalhávat, i když vím, že to dobře dopadne i pro mě, padá na mě trochu splín. Kterej se rýmuje se slovem Zlín.

Zapůjčené zlínské dítě

Vím, že chci děti a nechci to už zbytečně dlouho odkládat, vím, že moje tělo to chce a je na to připravené, ale zase je nechci ještě tak hystericky. Taky totiž dobře vím, že se to nahlas neříká a už vůbec na rande, na prvním ani na třetím, protože to všechny děsí. Tlak okolí je někdy už trochu neúnosný (jako třeba když začne taťka mluvit o malých Petřících, většinou mu odpovídám, že pořídit si dítě je to nejjednodušší, už se mi to málem i povedlo), jenomže já pořád tak nějak věřím, že by to mělo být s tím správným člověkem a nejen pro to, aby to bylo. S narůstajícím věkem je však stále těžší a těžší odrazit všechny pochybnosti. Někdy si připadám jako animovaní hrdinové z těch studentských filmů, kteří pod tlakem okolností dělají zoufalé věci… Ale ne, klid! Podívám se okolo sebe na všechny ty děti, štěnátka, pozorné tatínky, Emmu Smetanu s tím svým Jordim, kterej má na sobě jen jakýsi tepláky (ale stejně vypadá sakra dobře). Kolem projde maskot v kostýmu slunce. Už vím, co mi pro dnešek chybí. Jeden Hugo Spritz a slunce zase svítí i v mé duši.

1 komentář: „Zlín

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s