Kultura a společnost

Faust

Možná jste si také jako já nedávno v Respektu přečetli, že vedle ostře sledovaného Dejvického divadla stojí v Praze za povšimnutí z popela vstávající (či lépe řečeno po povodňové spoušti povstávající) Divadlo pod Palmovkou. Není náhodou, že letošní ročník festivalu Divadelní Flora Olomouc zařadilo do programu jejich Fausta. A protože mám skvělou sestru, která je tak trochu součástí festivalého týmu a která mi sehnala lístek, dostala jsem se na toto představení, které v Praze bude dozajista na několik měsíců dopředu vyprodané, vlastně téměř náhodou.

Hned v úvodu musím přiznat, že jsem Goethova Fausta ani Bulgakovova Mistra a Markétku nečetla. Ostuda, já vím.

Festivalová anotace praví: Veršované arcidílo světové literatury v nejnovější interpretaci českého Divadla roku 2018, uvedené na olomoucké přehlídce krátce po premiéře. Ďábelské našeptávání, hledání smyslu lidské existence i touha po nesmrtelnosti – metafyzická témata vrcholné alegorie německého romantismu očima předního evropského režiséra Jana Klaty.

Když vidím někde slovo „metafyzický “ , vždycky se začnu trošku bát. Bála jsem se i teď, že to bude příliš alternativní. Ale přece jen jsem tak už trochu pražská kavárna. Jaký šok to teprve asi musel být pro většinu obecenstva, tradičně založené Hanáky, kteří přišli na velkou kulturu z Prahy patrně s dojmem, že si něčím tak klasickým vylepší svou kulturní karmu. Sestra vytáhla celou rodinu. Když se náš taťa dozvěděl, že představení trvá tři a půl hodiny, vyrazila mu na čele krůpěj potu. Stejně jako jeho známému, primášovi folklórní kapely, kterého jsme potkali před divadlem s manželkou. Chudák taky zřejmě vůbec netušil, na co jde. Taťovi to ale očividně zvedlo náladu. Že nebude trpět sám. A taky začal poznávát ve foyer známé tváře a potřásat si rukou s obchodními partnery a význačnými olomouckými osobnostmi. Začal se tetelit, že mezi ně také patří. Představení přilákalo olomouckou elitu a také všechny uvědomělejší češtináře ze zdejších gymnázií.

Podívaná začíná. Hned na úvod dostáváme od uvaděček červené svítící rohy, které si máme všichni nasadit na hlavu. Taťa odporuje, že si takovou kokotinu na hlavu dávat nebude. Marně se jej snažím přesvědčit. Jakmile však spatří, že si je na hlavu nasazuje i pan primáš (který sedí dokonce v první řadě, zatímco my, plebs, až v deváté), ani nemrkne, zapne světýlka a nasadí si je nemotorně na svou olysalou hlavu. Světla v sále se zhasínají a celé divadlo svítí jako peklo nebo spíš kabaret nebo možná úplně nejlépe jako hřbitov o Dušičkách. Má to kouzelnou atmosféru. Dívám se okolo sebe a počítám kolik ksichtů je hanácky rozmrzelých a kolik pobavených. Dvě místa ode mě na poslední chvíli usedá režisér/herec Jiří Havelka. Opravdu tak dobře vypadá i ve skutečnosti, i když se podle mě mohl trochu hodit do gala. S tím lookem sexy čtyřicátníka mu to ale stejně ještě chvíli projde.

První půlhodina trvá. Herci se zmítají ve scénických pozách a pronáší komplikované monology. Taťa vedle mě trpí. Je mi ho upřímně líto. Ale chvíli po uvedení Markétky coby naivní panenky na vozíčku začíná zábava, takové intermezzo nazvané „nebeské orgie“ . Herci sedí v letadlových sedačkách a předvádí za dunění hudby orgasmické obličeje. Po dalším úseku hry následují ještě jedny nebeské orgie. Tentokrát herci dostanou od Mefistofela každý půlku rozličného ovoce (pomeranč, mango, kiwi, hruška…), umístí si jej do slabin a jmou se ovoce dráždit, až z některého stříká šťáva. Anglicky se tomu říká fruit fingering, pro představu ilustrační foto:

Kdo by na to náhodou nedohlédl ze zadních řad, ten se může dívat na plátno, kam se to celé promítalo. Mefistofeles obchází s kamerou herce (kamera se stává v posledních představeních, které jsem viděla, nezbytným doplňkem), aby opravdu nikomu nic neuniklo. Taťa vedle mě trpí o něco méně. Skoro jakoby trochu pookřál. Narovnává se v sedadle. Musím se smát. Je to úžasně vtipné. Nejen ta scéna samotná, ale hlavně to, jak to s diváky ani nehne (tedy alespoň navenek). Vnitřně se směju tak, že se se mnou skoro třese sedadlo, pozoruju lidi okolo sebe, ale všichni jen strnule sedí ve svých křeslech. Kouknu i na Havelku. Sice se předklonil, aby lépe viděl, ale ani jeho tvář nebrázdí žádná emoce. Celé to podtrhuje opravdu hlasitá místy techno, místy metalová (ale nejen, mísí se tam různé žánry, je to vlastně skoro i muzikál) hudba. Upřímně lituju všechny zástupce starší generace, kteří ještě nemají sluch otupělý hlasitými zvuky jako já a moji vrstevníci. Nutno taky podotknout, že jestli chtějí české soubory využívat do budoucna podobné zvukové prvky, budou muset česká divadla investovat do kvalitních audiosystémů, protože se domnívám, že málokteré divadlo, nejen to naše Moravské divadlo Olomouc, je na toto vybavené a chvílemi to už opravdu bolelo. Taťa zase trpí. Oddechuje a možná se i trochu potí. Je však velmi statečný. Domů odchází až po druhém dějství, tedy během druhé přestávky, protože ano, představení je tak dlouhé, že má dvě přestávky.

Nejsem divadelní kritik, takže mi nepřísluší zabíhat do dalších detailů. Mým čistě laickým hlasem můžu říct, že je to představení vskutku zajímavé a rozhodně stojí za to ho vidět. Třeba však poznamenat, že je to představení náročné a počítá s poučeným divákem. Nejen literárně poučeným. Myslím, že také obecně cílí na mladší generaci, protože obsahuje spoustu současných společenských aluzí, anglických textů, playstation a jiné věci, které například můj taťa nemá nikdy šanci pochopit. I já jsem s tím měla dost problém. Některé scény byly na můj vkus opravdu zdlouhavé a také některé rekvizity a scénografické prvky mi přišly nedostatečně využité. Co je ale třeba vyzdvihnout jsou určitě herecké výkony, především Fausta Jana Teplého a gangsta Mefistofela Terezy Dočkalové. Klobouk dolů. Ukřičet to, uběhat to, uválet to, vypotit to, a v Dočkalové případě ještě uchodit na mega podpatcích a zvonových kalhotech… Opravdu CHAPEAU!

Nevím, jak moc je české a obzvláště to moravské publikum připravené na podobné hry. Asi tady ještě nějakou chvíli budou vítězit veselohry z agentury Gong. Ale to nevadí. Každé rozvíření hanáckých stojatých vod má smysl. Hanáci opráší saka a lodičky a vyrazí za kulturou. Protože na rozdíl od těch umělců z té Prahy se ještě umíme do divadla obléct. Divadlo má zvedat prach, má dojímat i pobuřovat. A to se Faustovi jednoznačně povedlo.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s