Úvahy a inspirace

The courage to be disliked

Do knihovny v Korunní ulici si většinou chodím pro předem objednané knihy. To znamená, že obyčejně nezabrousím do dalších regálů. Někdy se mi ale ještě nechce domů a tak nahlédnu mezi novinky a doporučované tituly, povzdechnu si, kolik toho vychází a že mě čeká ještě hodně práce, pokud chci někdy svoji knihu spatřit na tomto stole. Rezignovaně se potom ještě zastavím v cizojazyčné uličce, abych si vypůjčila nějakou klasiku, posílila slovní zásobu a vůbec. Většinou jsou tam jen béčkové romány, ale někdy, někdy se stane, že mi na některém z hřbetů předhánějících se v barevnějším a originálnějším fontu utkví zrak. Jako třeba nedávno, když jsem mezi všemi těmi obálkami zahlédla něco úplně obyčejného, ve střízlivé barvě, s čistým fontem a názvem The courage to be disliked: How you free yourself, change your life and achieve real happiness (česky vyšlo jako Odvaha nebýt oblíbený).

Bylo mi hned jasné, že to bude nějaká motivační příručka o tom, jak se postavit svým vnitřním strachům, změnit od základu svůj přístup, nejlépe odjet někam do divočiny nebo exotiky, zameditovat si, začít jíst avokádo, přesvědčit se o tom, že jsem šťastný a s úsměvem na rtech se vrátit do reality, kde za pomoci bullet journalu nebo jiného time management triku efektivně a hravě najednou zvládnu všechno jako nic. Tím nechci vůbec zlehčovat koučinkové knihy a všelijaké podobné metody. Jen jsem vůči těmto věcem byla vždycky spíš skeptická. Tedy většinou. Nedávno jsem našla mezi deníky papír s předsevzetími pro rok 2010 (takže mi nebylo ještě ani 20 let), kam jsem si zapsala „budovat integritu“, což rozhodně nebylo z mojí hlavy a dost silně pochybuju, že jsem v té době tušila, co to slovo vůbec znamená. Popravdě to sotva tuším i dnes. Nicméně, název této knihy mě natolik zaujal, že jsem si ji půjčila a jedním dechem přečetla. Musela jsem ji pak rychle vrátit, protože už na ni byla fronta, takže jsem si nestihla vypsat všechna moudra, co by se mi mohla hodit připnout magnetem na ledničku, ale rozhodně ji můžu doporučit a doporučuji vlastně skoro každému druhému z mého okolí, protože dobře vím, že se v tom všichni tak trochu plácáme. V té dospělosti a tím, co se sebou, kdo jsme, co chceme a tak podobně. Však to znáte.

Zdroj obrázku: waterstones.com

Nakladatel: Atlantic Books
Rok vydání: 2019
Počet stran: 288

Knihu napsali dva Japonci, Ichiro Kishimi a Fumitake Koga, a je rozdělena do několika částí, večerů, při kterých se setkává mladík a filozof, aby spolu vedli takový sokratovský rozhovor, pomocí kterého filozof postupně mladíkovi odkrývá, že každý z nás si svou budoucnoust určuje sám, bez ohledu na minulost a očekávání ostatních. Mladík na to vlastně postupně přichází sám, filozof je mu jen jakýmsi průvodcem, který staví na myšlenkách Alfreda Adlera a občas taky trochu na Freudovi a Jungovi.

Hodně jsem o tom „nebýt oblíbený“ přemýšlela. Celý svůj život se snažím být oblíbená, chci, aby mě měli lidi rádi, případně si vybírám přímo lidi, kterým se chci obzvlášť zalíbit, podobat se jim, vloudit se jim do přízně. Několikrát jsem v životě chtěla patřit do nějaké party, skupiny, být spojována s tím, ale s oním už ne. Když si to tak probírám v hlavě, musím neochotně přiznat, že žádné snahy nikdy příliš nezafungovaly. Když jsem se moc urputně snažila někoho zaujmout nebo někam patřit a třeba se mi to i povedlo, tak jsem se pak strachovala o tu těžce vydobytou pozici, že jsem to stejně nebyla nikdy já. Příklad: na gymplu jsme byly tři kamarádky, ale ty dvě se pak začaly kamarádit o něco víc a vlastně mě tak trochu vyšouply z party. Nic zvláštního, věřím, že to máme všichni za sebou. Nic jsme si neudělaly, naše cesty se jen prostě přirozeně rozešly. To jsem ale tenkrát nevěděla a přemýšlela jsem, jak aspoň tu jednu, která pak šla taky studovat do Prahy, zase získat k sobě, pro sebe (to je egoismus, co?). No a co se nestalo, když jsem to přestala řešit a prostě jen byla, tak se z téhle kamarádky stala naprosto přirozeně moje troufám si říct nejbližší přítelkyně, aniž bych o to usilovala. Je to tak osvobozující, přestat řešit, co si o nás ostatní myslí a prostě jen být sám sebou. Ty správné lidi to samovolně přitáhne. Věřím, že to takhle funguje i v partnerských vztazích, ale pro to ještě bohužel nemám konkrétní důkazy a dokud budu na Tinderu, tak je ani nezískám, protože to je aplikace úplně protichůdná, založená na principu please please please like me! Ještě pořád se učím. Mimochodem, o tom se v té knize píše taky, totiž že veškeré vztahy, které navazujeme zrcadlí naše vnitřní konflikty. Vztahy vlastně budujeme proto, abychom lépe poznali sami sebe. Neshody, které pak máme s ostatními, často pramení z našich vlastních nevědomých a nevyřešených problémů, které máme sami se sebou.

Tahle knížka mě taky povzbudila v tom, co se mi už nějakou dobu honí hlavou – že není nic špatného na tom být prostě jen normální: „Why is it necessary to be special? Probably because one cannot accept one’s normal self. Is being normal, being ordinary, really such a bad thing? Is it something inferior? Or, in truth, isn’t everybody normal? Being normal is not being incapable.“ Tohle je tak jednoduchá, ale přitom silná myšlenka, obzvášt dnes, kdy se každý snažíme předehnat se navzájem v tom, kdo založí dřív startup, otevře si vlastní kavárnu nebo třeba napíše knihu (ha ha). Pořád lačníme po nějakých jedinečných a neopakovatelných zážitcích, které by se hlavně měly co nejlépe vyjímat na Instagramu, a přitom dost možná nejkrásnější zážitek pro mě za poslední dobu je, že jsem si dala koláč, který chutnal úplně jako od mojí babičky, která už deset let nežije. Jak vysvětluje filozof mladíkovi v knize, život by měl být vnímán jako tanec: If life were a line, then life planning would be possible. But our lives are only a series of dots. A well-planned life is not something to be treated as necessary or unnecessary, as it is impossible. Live like you are dancing. With dance, it is the dancing itself that is the goal, and no one is concerned with arriving somewhere by doing it. Naturally, it may happen that one arrives somewhere as a result of having danced. Since one is dancing, one does not stay in he same place. But there is no destination. Protože tanec nutně nikam nevede, ale přitom do něj dáváme vše, užíváme si ho a měli bychom si ho užívat bez ohledu na parket, hudbu, která hraje (to jsou dané okolnosti), nebo s kým ho tančíme (protože v životě kolem sebe budeme vždycky mít blbce, lidi, kteří zavazí na parketu, ale i ty jde přece elegantně obtančit). Mně osobně se tahle myšlenka z celé knihy líbila asi nejvíc spolu s tou, která přišla téměř v závěru: Life in general has no meaning. Whatever meaning life has must be assigned to it by the individual. Poslední asi dva roky se snažím na nějaký ten smysl života přijít a ano, lidská bytost potřebuje nějaký cíl, seberalizaci, uznání, ale není potřeba se tím tolik zabývat a věnovat tomu veškerou svou energii. Není potřeba na to myslet ve dne v noci a psát si to velkým písmem na nástěnku. Někdy to prostě přijde samo.

V knize je toho obsaženo mnohem víc a já se nechci snažit ji tady celou podrobně popsat. To bych ani neuměla. Vytáhla jsem si z ní to nejpodstatnější pro sebe, což se mi začíná postupně objevovat i v každodenních situacích.

Odvaha nebýt oblíbený je o tom, vykašlat se na to, co si o mně myslí ostatní. Dost možná se totiž sami zabývají tím, co i o nich myslí ostatní nebo dokonce já (ale bacha, tím nemyslím, že by měl člověk být egomaniakem, který si nikdy nevyslechne konstruktivní kritiku. Vocamcaď pocamcaď samozřejmě).

Odvaha nebýt oblíbený je ukončit vztah, který už nikam nespěje, přestože mě okolí bude přesvědčovat, že je to jen krize, že to musím ještě zkusit, vydržet apod. Odvaha nebýt oblíbený je to ukončit, i když vím, že si tím nadělám spoustu nepřátel. V určitou chvíli je ale třeba myslet hlavně na sebe a získat na svou stranu především zase zpátky sebe.

Odvaha nebýt oblíbený je říct NE kolegovi v práci, když vím, že už na to prostě dnes nestačím a chci jít domů, abych mohl být zase zítra výkonný.

Odvaha nebýt oblíbený je říct citlivé kamarádce pravdu, i když ji to s velkou pravděpodobností rozbrečí.

Odvaha nebýt oblíbený je napsat jako první větu klukovi z Tinderu „tu nahou hruď fakt nemáš zapotřebí “.

Odvaha nebýt oblíbený je vzdát se občas něčeho, protože prostě nelze mít všechno.

Odvaha nebýt oblíbený je psát tenhle blog, i když mi to někteří nedoporučují a dívají se na mě najednou úplně jinak.

Atakdále. Už se nebudu snažit nic víc uměle vymýšlet a hrát si na filozofa. Myšlenkou pro dnešní den je zkrátka a jednoduše: TANČEME. A čtěme.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s