Nezařazeno

Srdcovka

Vlak má zpoždění dvacet minut už na příjezdu. Jak jinak…

Stačí vystoupit na hlavním nádraží v Olomouci a hned cítím domov. Jsem pořád děvčica z Moravy, i když už ne nastopro. Trochu se bavím nad maloměšťáctvím, které mě uhodí hned v tramvaji (ano, v Olomouci máme tramvaje). Jiná děvčica, asi mého věku vole, pičo, potkala ňakého borca vole, pičo, jde ji slyšet přes celou tramvaj a já se trochu směju pro sebe a trochu nad tím kroutím hlavou. Slovo „píča“ se na Moravě mění na „piča“.

V Olomouci to dneska žije. Koná se tu minifestival umělců ze Zlína, kam tak trochu patří i moje ségra. Nechce se mi moc jít ven, ale naši mě přesvědčují, že se mám jít bavit a neluštit s nimi doma křížovky. Píšu ségře zprávu: Prindu pak. Du se najezt dom. Jedna jízda tramvají a už jsem mezi svými. Stíhám poslední performance. Umělec vykopal obrovskou jámu, pomyslný hrob, a do ní naházel nějaké věci. Asi to má i nějaký koncept, ale já se hlavně bavím tím, jak celá olomoucká hipsta banda obstupuje jámu a znaleckým pohledem nakukuje dovnitř. Fascinuje mě, jak jsou fascinovaní. Moderátor představuje umělce, vystudoval malbu na několika uměleckých školách, tak nechápu, proč má zapotřebí dělat tohle, ale dobře, já vlastně umění nerozumím a taky si tady smolím jakejsi blogýsek, takže mlčím (ani nevím, jak se blogí/ýsek píše). Když už nic jiného, je dobře, že umění vyhnalo olomoucké mileniály ven.

Pokračujeme se ségrou a její partou do sklepní hospody Vertigo, kde už se díky bohu nesmí kouřit, jinak je tam hned nedýchatelno. Ségra tam prožila celou pubertu, já ne, já seděla doma u knížek. Myslela jsem si, jak s džínovou minisukní, žebrovaným tričkem a sametovou čelenkou zapadnu (nahodila jsem ten devadesátkovej look, který jsem ještě minulý týden hejtovala, jsem to ale pokrytec, ale tu čelenku jsem nutně potřebovala, nechtělo se mi umývat vlasy…). Opak je pravdou, všichni mají stejné tmavé bombery, vysoké bílé ponožky v obnošených vanskách a ledvinky! Něco, čemu jsme se ještě nedávno smáli, když to nosili naši tátové a teď jsme rádi za ty tatínky, kteří nikdy nic nevyhodí, vytahujeme ty hnusy ze skříní a předháníme se, čí je lepší a starší. Ti chudáci, co nemají tak sběratelsky založené rodiče, za to musí vyhazovat těžký prachy ve výběrových sekáčích.

Přidává se k nám ségřin kamarád. Je taky původně z Olomouce, ale pozor, teď už je to divadelní režisér z Prahy (ale je fakt talentovaný). Ke všemu je strašně skeptický a člověk se před ním skoro bojí cokoliv vyslovit, protože ví, že ho za to bude buď bezmezně milovat nebo bezmezně hejtovat. Nic mezi tím. Já mám dneska asi dobrý den, nebo se prostě jen rejžovi taky úplně nelíbí to umění tady, takže si jedeme na podobné vlně a náramně se bavíme. Máme hlad, tak si jdeme za roh pro pizzu. Čekáme na ni, děláme si srandu z toho, jak pražská kavárna zavítala do Olomouce a že se do Vertiga smrskly Holešovice. Nepaří tady místní mládež, ale třicátníci, co tu vyrostli. Je to prostě srdcovka. Pizzu platím já, rejža ani nemrkne, žádné ani jen zdvořilé „děkuju“, nebo „tak já ti za to zaplatím pivo“. Nejde mi vůbec o ty peníze (hanácké držgrešlovství ze mě Praha díkybohu trochu vymlátila), ale o to, že rejža ani nehne brvou a zpátky ve Vertigu ještě z naší pizzy nabízí kdejakému pozérovi. V duchu se bavím, chudí umělci, co se mi smějí, ale jak je jim pak pizza dobrá. Neřeším to. Beru to jako svůj příspěvek na kulturu. Připadám si skoro jako mecenáš.

Ségřin frajer DJuje. Střihneme si jeden tanec na naše oblíbené Arcade Fire, lepíme se na podlahu a utahujeme si z tančních kreací ostatních, i když ty naše nejsou o nic lepší. Všichni jsme součástí krásného nočního panoptika. Vertigo je vlastně takový mikrosvět se svým mikroklimatem.

Zdroj: youtube.com

Lidí je víc než místa, nevidím ségru, ani nikoho z party, rejža už šel asi domů (najedl se…), tak usedám ke stolu, u kterého zrovna sedí autor výše zmíněného umění. Je to takový zadumaný mladík, který mi jen suše řekne: „Z těchto světel dostaneme všichni epileptický záchvat.“ Nemám co jiného dělat a je to trochu trapné, tak se s ním snažím zapříst hovor. Nevím proč, ale vykám mu. Ptám se na jeho spokojenost s účastí a fundovaně se jej ptám na jeho tvorbu, on mi odpovídá, ale je tam takový hluk, že jen velmi interesovaně přikyvuju, aniž tuším jediné slovo. Vypadá to, že ho stejně asi moc nezajímám, tak jdu na bar. Vytahuju z kapsy od sukně zbývající drobné, v Olomouci to pořád ještě stačí na panáka. Cítím, že mě obhlíží podroušení chlapci sedící u baru, které rejža označil za burany, ale co, pokud by mi z toho měl kápnout další drink…. Nestydím se za to. Vtom jednoho z nich poznávám. Je to můj spolužák ze školky, do kterého jsem byla šíleně zamilovaná. Vypadá pořád naprosto stejně, jen je vyšší. Dáváme se do řeči, já na něj, že ho znám a když si to vysvětlíme, tak s hraným údivem říká „no jasně, já si tě taky pamatuju“, i když neví, která bije a já ho chlácholím, že to nemusí hrát, že dobře vím, že si mě nepamatuje. Chvíli se bavíme, ptá se mě na Prahu a kolik tam asi musí být klubů, ty jo, co, je to fakt trošku buran, i když to o lidech nerada říkám, navíc je to hanák, takže z tohohle žádný drink nekouká (tohle slovo by pravý Moravák nikdy nevypustil z úst!).  Dobře vím, že nejsem žádná hvězda z Prahy, ale už osm let v Praze žiju, takže na mě nevyhnutelně trochu ulpívá. Spolužák ze školky jde ven na cígo, omlouvám se, že nekouřím a aspoň se ho zbavím. Jdu se vyčurat, sakra, další zklamání, vydláždili záchody, které byly vždy pomalované duchaplnými vzkazy, hledím do těch barevných kachliček a mám pocit, že ty modré blikají. Možná bych si měla dát vodu. Na baru je jiný panáček, zjistíme, že máme společného kamaráda, svět je malý a Olomouc obzvlášť, z nějakého důvodu se chce strašně objímat, vlastně je to milé, a vlastně je i celken šikovný (což v moravštině znamená pěkný), ale taky je totálně namol. A říká „v Olmiku“. To nenávidím. Dívám se jeho lískooříškových, ale jinak bohužel úplně prázdných očí. Vzpomenu si na andělskou kartičku, kterou mi ještě ráno v Praze na józe dala éterická cvičitelka. Stálo na ní: SEBEÚCTA. Tak jo, je čas jít domů.

Už si ani nepamatuju, kdy jsem šla naposled spát o půl třetí ráno.

I am too old for this shit.

Po cestě noční Olomoucí nepotkám ani živáčka. Míjím všechny rohy, které jsou počmáráné mými vzpomínkami. Miluju to tady. Olomouc je moje srdcovka.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s