VKVčka (Velmi Křehké Vztahy)

Druhá generace

Obávala jsem se toho. Nebudu říkat, že ne. Když se máte po delší době vidět s kamarády, se kterými jste kdysi trávili každé léto a znali všechna jejich tajemství, nemusí to nutně dopadnout dobře. A právě toho jsem se obávala. Kdo z nás nezažil takovou tu partu rodičů a dětí, co spolu jezdí na dovolené a slaví hromadně narozeniny? Asi to nemusím dlouze popisovat. Každý má v takové skupině své místo. Někdo je hlavní organizátor, někdo navigátor, někdo zařizuje hromadné nákupy potravin (což je funkce obzvlášť  nevděčná), někdo vaří, někdo umývá nádobí, někdo je hlavní bavič, řidič, tanečník, někdo odpovídá za úklid, jiný zase za svačiny. Někdo je průvodce nebo rovnou samozvaný vůdce skupiny a ostatní ho následují a přidávají peníze do společného banku. Všechno funguje. Těšíte se zase na další rok, na další dovolenou v Itálii v pronajatém baráku s bazénem. Jenže za rok budeme zase starší. I naši rodičové. Už nám nebudou tak ochotně platit zmrzlinky a dohadovat se s náma, jestli pojedeme do muzea nebo na pláž. Pak začne ponorka i mezi rodiči samotnými. Mezi dětmi mezitím proběhne několik dramatických pubertálních pletek. Je to pořád legrace, ale my děti už utíkáme do vlastních životů, na vysoké, za novými partnery. Začne se to pomalu rozpadat a zbydou jen nostalgické vzpomínky a veselé historky.

A pak po nějaké době přijde zlom. Nápad. Co to obnovit? Asi jak stárneme, uvědomujeme si, že by byla škoda tuto tradici jen tak zahodit. Pojďme si vytvořit novou, my, odrostlé děti, taky už skoro rodiče, vlastně někde napůl cesty. A hle, z nápadu je plán a po několika doodle hlasováních o volném víkendu mají opravdu všichni čas. Je to téměř zázrak.

Sjíždíme se v pátek večer na Vysočině jako kompromis mezi Prahou a Moravou. Je nás celkem devět, tři páry a tři single holky. Polovičky ze zmíněných párů jsou cizí, nehráli s náma na schovku ani flašku. První obavy – jak zapadnou? Zároveň se snažím vcítit i do nich. Jaké to asi je přijít jako novopočená manželka mezi přátele svého muže, kteří s ním možná mají víc společných vzpomínek? Je to samozřejmě trochu rozpačité. Ale společenské hry a alkohol nás rychle uvolní. Mě dokonce tak moc, že se první večer naprosto nepozorovaně opiju do bezvědomí. Dostanu sklenici vody a doporučení jít si lehnout, ještě si matně pamatuju, že zpívám a rozdýchávám nadavování. Všechno udržím, víno i emoce, a ráno se probouzíme do krásně pošmourného dne. I tak se vydáváme na výlet. Druhá obava – vzali si všichni vhodné oblečení? Někdo je na výlet připraven lépe, někdo hůře, i když jsem napsala do informačního mailu (ano, opravdu jsem poslala informační mail…), co budeme dělat. Ale nikdo neremcá.  Což je milé překvapení. Fotíme se na skále, společně se podepisujeme do vrcholové knihy, jsme rozjařená banda mladých sotva dospělých, vlastně je to strašně vtipné, že jsme tu vlastními auty, platíme vlastními penězi, bavíme se zaníceně o práci a trhu s nemovitostmi a přitom ještě včera byla naše největší starost, jaké CD si pustíme a kdo má kdy maturiťák. Nádhera je završena v hospodě po cestě, kde si dáváme srnčí guláš a borůvkové knedlíky, dělíme se, jíme si z talířů, dokonce už i ti noví jsou zaintegrovaní, smějeme se, je nám krásně, i když za oknem prší. V hospodě je plno slunce a já se cítím strašně šťastná a naplněná (hlavně těmi borůvkovými knedlíky, které po všech dojídám). Mám hroznou chuť se o svoji radost se všemi podělit. Mám chuť se se všemi objímat. A to jsem se toho tolik obávala. Především taky toho, jak ustojím všechny ty páry a manželské štěstí. A taky jak zvládnu nářky náš tří single holek a otázky na milostný život. Když se člověk sejde s kamarády z dětství po delší době, je to trochu jako třídní sraz. Chcete všem dokázat, že se máte dobře. Což o to, já se teď dobře mám, ale nebudu lhát. Pohled na večerní dvojice na gauči ve společenské místnosti, sice se po sobě nijak neplazí, ale už jen ta nožka přes nožku, ručka na koleni, je to tak intimní, navíc ta jejich sehranost v Aktivitách, to, jak si navzájem krájí jablko a pak společně zaplují do svých pokojů, to, jak se zamilovaně pusinkují, někteří i v záklonu… Nebudu lhát. Závidím jim to. Ale zároveň jim to z celého srdce přeju a naplňuje mě to štěstím, i když se na to jen dívám. Aspoň, že v tom nejsem sama. Mrkáme na sebe s jednou ze single kamarádek, které jsem se vlastně taky obávala. Že se i ona má lépe než já, že se o to nezapomene podělit a že budu zase já ta hlavní sebeironická chudinka bez chlapa. Trošku jsem se jí dokonce stranila, protože jsem se chtěla vyhnout konfrontaci se svou vlastní žárlivostí. Ale všechno se rozplynulo při jedné obyčejné poznámce o Tinderu.

Ona říká: Teď mě lajknul jeden kluk, ale já nechápu, že se mu vůbec líbím, vždyť se na něj podívej, je nádhernej!

Já na to: Ty ani nevíš, co říkáš… Já tyhle kluky na Tinderu rovnou swajpuju, protože přesně vím, že se jim líbí holky jako ty a je to naprosto mimo moji ligu.

Podíváme se na sebe, slzy na krajíčku a rázem je vše zapomenuto. Jsme na stejné lodi v tomhle rozbouřeným moři. Všechny o sobě pochybujeme. Všechna ta moje podvědomá nevraživost a soupeření. Jsme přece kámošky, máme být především spolu, ne proti sobě. Najednou ze mě spadne obrovská tíha. Poslední obavy se rozplývají. Tady si přece nemusíme na nic hrát. Tohle jsou mí nejbližší lidé, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem, i když jsem hlučná a moc piju a nemám chlapa a nosím v sobě staré křivdy.

Sobotní večer je o poznání uvolněnější. Hrajeme dokonce městečko Palermo! Vůbec nepiju. Nemám na alkohol vůbec chuť a vůbec mi nechybí. Vzpomínáme a zároveň vytváříme nové vzpomínky. Mám z nás radost.

Ráno bez problému vstáváme, dojídáme zbytky, krásně se doplňujeme. Začínají se projevovat organizátoři, kuchaři, umývačí nádobí, svačináři a řidiči nové generace. Rozpočítáváme náklady, neřešíme, kdo měl pivo navíc a rozdělujeme si zbylé potraviny. Kamarád mi přenechává víno a okurku, ať si prý ještě doma udělám hezký večer… V patnácti bych ho za tuto jízlivou poznámku nenáviděla, ale teď se směju s ostatními, jo, jsem zase ta sebeironická chudinka bez chlapa, ale takhle mě tu mají rádi. Bavím svýma historkama a čím dál tím víc se podobám mýmu tátovi, který byl běžně na společných akcích nejvíc slyšet. Moje ségra zatím hledá v mapě program ještě aspoň na hodinu před obědem, než se rozloučíme. Podobá se čím dál víc mamce. I v mých ostatních kamarádech z dětství (a jejich partnerech) se čím dál víc odráží jejich rodiče. Ve tváři, v hlase, v gestech, způsobu chůze nebo placení dýška. Jsme nová generace, která je však nerozlučně spjata s tou předchozí. Posíláme rodičům (každý těm svým) společné foto a rodiče nám odpovídají, že by chtěli vrátit čas. To bych někdy chtěla i já. Ale nejde to. Můžeme však pokračovat v tom, co začali a dělat jim radost. Teď víc než kdy dřív.  Teď víc než kdy dřív si totiž uvědomuji, že rodiče nejsou nesmrtelní. Ani neomylní. Na nočních stolcích se jim hromadí krabičky s léky a přístroje na měření tlaku. Skrývají to před námi. Nechtějí nám přidělávat starosti. Zároveň se s námi radí o některých rozhodnutích. Náš názor už je taky důležitý. Pomalu se učíme říkat jim ne. Chceme jim pomáhat a být tu pro ně, to samozřejmě, ale zároveň se učíme oddělovat naše životy od jejich. Ne proto, že je nemáme rádi. Proto, že chceme být jako oni, ale sami a po svém. Jsme teď přesně ve fázi, kdy se karta obrací a pomalu přebíráme my odpovědost za ně. Stávají se z nás rodiče, kteří mají starost, i když to možná nedáváme najevo. Je to naše obrana, tvářit se silně a dospěle, i když se uvnitř třeseme. Je strašně těžké přiznat si, že tu rodiče jednou nebudou…

Loučíme se s „děckama“ zatroubením na křižovatce. Všichni jsme tak vesele smutní. A dojatí. V autě do Prahy si pouštíme Nohavicu, pozorujeme neuvěřitelnou duhu, která se láme na hranici Vysočiny a všem nám z té radosti, lásky a toho, jak je krásně na světě usedá srdce. Všichni mlčíme, koukáme ze svých okýnek a vymrkáváme slzy, protože nikdo z nás nedokáže nahlas pojmenovat to, co právě prožíváme. Máme se.

Zdroj: youtube.com

Protože takovýhle video bych jednou chtěla natočit se svojí ségrou. Pro začátek máme už aspoň ten velkej dřevěnej stůl.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s