Úvahy a inspirace

Krize mužství?

Normálně by mě toto téma spíše odradilo. Na přednášku s názvem „Krize mužské identity“ bych už vůbec nešla, protože bych se bála genderově vyhraněných lidí, co si půjdou navzájem po krku.

Nejsem sociolog. Nejsem antropolog. Nestuduju gender studies. Nesledovala jsem ani příliš kampaň #metoo. Muže možná trochu studuji, ale vlastně je taky pořádně neznám, i když se o to všelijak snažím. Nepovažuji se za feministku. Uznávám rozdíly mezi muži a ženami a mužům i ženám fandím stejně. Bylo by strašně jednoduché vymlouvat se na muže, že za všechno můžou oni. Když na mě vyskočila tato událost na Facebooku, spíš jsem zase jen chtěla zabít volný večer. Přednášku však pořádal Skautský institut a to je záruka kvality, a tak jsem se v pondělí večer vydala právě tam. Malá místnost praskala ve švech a dokonce se ještě musela přidávat jedna řada židlí. Příjemně mě překvapilo, až zaskočilo, že mezi diváky seděli úplně normálně vypadající lidé jako já, žádné plamenně vyhlížející feministky s neoholenýma nohama, ani zakřiknutí hoši, co přišli najít smysl života. Já jsem si od toho slibovala, že třeba těm mužům zase o něco lépe porozumím.

Ano, jsem emancipovaná žena, ale hlavně ve smyslu, že jsem vystudovala vysokou školu, mám dobrou práci, bydlím sama. To bydlím sama je trošku na pováženou, protože je to taková nedobrovolně dobrovolná volba. Nejradši bych sama nebydlela, nejradši bych si zařizovala vlastní byt a nejradši by to bylo s někým, s kým strávím zbytek života, ale zatím to tak není, a mám snad kvůli tomu po večerech brečet do polštáře? Prozatím si zabydluji svoji skromnou garsonku a mám radost, že špinavé ponožky uklízím jen po sobě. Někdy je to skvělé a jsem ráda, že můžu v posteli ležet diagonálně, někdy mám samozřejmě slabší chvilky. To bych s radostí uklízela ponožky i po někom jiném odměnou za vřelé objetí. Ale to už zabíhám někam jinam.

To, že jsem emancipovaná žena je fakt, protože žiju v době, ve které se ženy postupně emancipují (emancipace ještě zdaleka není dokonaná, viz např. nerovnost platů, kterou nikdy nepochopím – jde přece o to, že splňuji kritéria pracovní pozice a za to dostávám plat, ne za to, že mám vagínu!). Nerada o sobě říkám, že jsem emancipovaná nebo že jsem dokonce feministka, protože to zavání něčím divným. Hanlivým. Zažíváme to všude, doma, s otci, s bratry, v práci, s nadřízenými, s kolegy, kteří nás nazývají feministkami (právě s tím posměšným a hanlivým příznakem), jenom proto, že máme na něco názor. Samozřejmě ničemu nerozumíme (jak mi často a rád opakuje například můj táta) a proto se z nás nutně stávají takzvaně silné ženy, kterých se ostatní bojí a nemají je rádi a to jen proto, že ukázat emoce ve společnosti mužů je nemyslitelné, shodí vás to o tu těžce vydobytou úroveň níž, jen proto, že jste právě dokázala, že máte emoce a tudíž nemáte na daný úkol. Rozčilený muž jen podtrhuje závažnost situace. Je to v pořádku. Rozčilená žena je hysterka, která má své dny. Je to dost podobné tomu, co jsem tu už jednou řešila – muž se spoustou žen je zkušený borec, žena se spoustou mužů je děvka nebo chudinka (mimochodem přesně tohle řešila Carrie v epizodě Are we sluts?, na kterou jsem se zrovna včera dívala. Náhoda?)

Co tedy čekat od přednášky na téma „Krize mužské identity“? Těžko říct. Nedozvěděla jsem se tam v zásadě nic nového nebo převratného, a i kdybych se tam něco takového dozvěděla, tak vám to tady rozhodně nebudu tlumočit. Taková přednáška se musí prožít a prodiskutovat na vlastní kůži. Pokud někdy narazíte na neziskovou organizaci LOM (Liga otevřených mužů), která přednášku organizovala, tak rozhodně doporučuji zajímat se o jejich aktivity. Přednáška byla hodně otevřená a interaktivní. Řešili jsme, zda je krize mužství opravdu reálný problém nebo jen mýtus. Řešili jsme, jak se to stalo, že muži naprosto zaspali ženskou emancipaci a někteří ji ještě vůbec nepřijali. Řešili jsme, o jaké role a životní pilíře za posledních několik desetiletí muži přišli a čím by se daly nahradit. Řešili jsme sebevraždy mužů, které jsou mnohem častější než sebevraždy žen. Řešili jsme alkohol. Problém neúplných rodin a absenci vzorů. Řešili jsme závislosti. Porno. Nemožnost navázat vztah se ženou, protože muž se už od začátku bojí . Bojí se, že neobstojí, je pro něj jednodušší neinvestovat energii. A priori se k ženě staví jako ke stvoření, které má příliš vysoká očekávání, která on nikdy nesplní, tak se o to radši nebude ani snažit. Bojí se, protože ještě neví, kdo je a co chce. Ale víme to snad my ženy? Kdo jsme my samy? Taky se hledáme. A naše představa silného chlapa, který nám bude oporou není macho, co nosí domů sto tisíc měsíčně a bere nás na drahé večeře a dovolené. Opora není svalovec, který všechno dokáže. Opora může znamenat i citlivý chlapec, který se prostě zeptá „jak ses měla“, když přijdeme z práce a zaplní studenou půlku postele. Bude nás držet za ruku, když to bude potřeba a namontuje poličku v koupelně. I když se musím pochlubit, že to jsem včera zvládla sama, svýma jemnýma ženskýma ručičkama. Zařekla jsem se, že to nebudu dělat a pozvu si na to nějakého chlapa, přesně proto, abych si nehrála na silnou ženu a mohla naprosto upřímně někoho pochválit, jak se mu to povedlo. Jenomže já jsem si na tu poličku tak strašně chtěla už uložit ručníky, že jsem se hecla a udělala jsem to sama. Nadvakrát. Protože jsem to napoprvé samozřejmě zkazila. Nakonec jsem to zvládla. Ale nechci tyhle věci zvládat, abych si něco dokazovala. Abych dokazovala okolí, že jsem emancipovaná žena. Když je potřeba, umím to, ale s radostí bych to přenechala muži. A dívala se na něj, jak mu to jde hezky od ruky.

Obávám se, že celý problém tkví v tom, že místo toho, aby se ženy emancipací mužům přibližovaly a rozdíly se stíraly, děje se pravý opak. Z moderních žen se stávají jakési superhrdinky, takzvané bohyně, jak se samy s kamarádkami oslovujeme, abychom měly lepší pocit z toho, že si zasloužíme to málo, co jsme si vydobyly. Přitom na muže možná spíš působíme jako sekta, kterou je neradno si rozhněvat. My na oplátku, pro nedostatek pochopení, dnešní muže hážeme do pytle „neschopní, vyměklí slaboši, co neví, co chtějí a nedokážou si o to říct“. Možná, že řešení je snažit se sbližovat. Nevytvářet jen ženské a mužské pozice. Nedělat jen mužské a ženské týmy ve fotbale. Zároveň přijmout, že v něčem jsou prostě lepší ženy a v něčem prostě muži (což je často dáno fyziologicky). Všichni jsme stejní lidi, co chodíme na záchod. Čuráme každej sice trochu jinak, ale všichni potřebujeme vylučovat. Zase to zlehčuji, já vím, ale možná bychom se neměli brát až tak vážně, měli bychom si vyjít vstříc. Muži by měli pochopit, že je i pro ně výhodné, když má jejich manželka stejný plat jako oni. Ženy by si měly přiznat, že jsou v hloubi duše pořád těmi holčičkami, které potřebují obejmout a pohladit po vlasech. Měli bychom méně mluvit a více konat. Všem by nám to prospělo.

Mohla jsem si o toxické maskulinitě, což je terminus technikus, který na mě tento týden vyskakoval odevšad, nastudovat víc a podat vám lepší obraz o tom, co to teda ta krize mužství je. Já si ale myslím, že to každý tak nějak tuší. Pro mě je nejdůležitější, že každému, komu jsem během týdne tu přednášku zmínila, přišlo toto téma zajímavé a ptal se mě (ať už muž nebo žena), co jsem se tam dozvěděla. Všichni se ptali s čistým zájmem. Nikdo s posměšným feministickým příznakem. Může to znamenat dvě věci – že mám ve svém okolí samé skvělé uvědomělé lidi, anebo že společnost opravdu zajímá, jak tu feminizaci a maskulinitu uchopit. Chceme si navzájem porozumět. Ta přednáška i celý tento týden mi daly obrovskou naději, že správní muži ještě existují. I správné ženy.

A aby toho nebylo málo, celý týden jsem zakončila v sobotu ve Vysokém Mýtě na autodromu. Kamarádka s manželem chtěli projet auto a potřebovali, aby jim zatím někdo hlídal dítě na tribuně. Kamarádka mě nalákala na „užiješ si malou, zveme tě na oběd a bude tam spousta chlapů“ , což na mě samozřejmě zabralo. Představovala jsem si autodrom jako místo, kde bude stříkat testosteron a motorový olej a kde budou holky v bikinách rozdávat klobásy. Příjemně mě to překvapilo. Bylo sice hezky, ale na bikini to ještě nebylo. Párky v rohlíku byly, ale normálně v bufetu a servíroval je strašně milý strejda. Přijela spousta naleštěných auťáku s posádkami složenými z mužů, ale i z žen. Většina z nich dělala doprovod svým milým, ale pozor! Netvářily se otráveně, tak, že by radši byly někde jinde. Měly na sobě barvy svých mužů (tím myslím barvu auta nebo klubu). Pár žen dokonce i jelo okruh! Na takové ženy tam nikdo nepohlížel jako na mimozemšťany. Bylo vidět, že mají u chlapů respekt, že jsou jedna parta.

Foto by Veronika Glogrová

Nechala jsem se přemluvit a s manželem kamarádky jsem jela taky jedno kolo v jeho Silvii (tuším, že to byl Nissan, pro mě to bylo auto, které vypadá skoro jako ze Zpátky do budoucnosti). Bylo to ohromně vzrušující, protože normálně jsem strašný srab a nikdy jsem nebyla ani na horské dráze. Nejvíc se mi ale líbily ty jiskry. Ne ty, které odlétaly od skřípajících brzd, ale ty v očích manžela mé kamarádky. Ty v očích všech mužů tam. A nakonec i v očích žen, které je doprovázely, protože byly na své chlapy hrdé. A taky ty jiskry v očích malých kluků, kterým tatínci vysvětlovali, co je co za auto a učili je vyměnit pneumatiku. To otcovství mě skoro dojímalo.

Je taky příhodné, že v den, kdy publikuji tenhle příspěvek, byla na Slovensku zvolena poprvé v historii do čela státu žena. Je to úžasné, mám z toho obrovskou radost a paní Čaputové ze srdce gratuluji. Vůbec to neberu jako vítězství ženy nad mužem, ale jako vítězství lepší budoucnosti nad prohnilou minulostí. A jak sama paní Čaputová uvedla ve svém vítězném projevu: „Hledejme to, co nás spojuje.“ Protože krize nutně neznamená něco špatného. Krize taky znamená období změny.

 

7 komentářů: „Krize mužství?

  1. Silvia je vzácný kousek! Je to auto které si Japonci, ty držgrešle, nechávají pro sebe na driftování a moc ho nepouštějí mimo ostrov. To auto je tak spjaté s Japonskem, že dokonce hrálo hlavní roli ve Fast and Furious 3 – Tokyo drift (doporučuju už pro hezké záběry z Tokya a hudbu). Brnknula jsi na mou teenagerovskou strunu. Díky za to. Krásně napsané. Optimistické. A informativní pro mě jako muže.

    Líbí se 1 osoba

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s