Nezařazeno

Hrdinka všedního dne

Můj příspěvek z minulého týdne vyvolal takový malý poprask.

K té fotomontáži – je to nadsázka, recese, při jejímž vytváření jsme se s mojí kamarádkou fotografkou, toho času na mateřské, výborně bavily. Zatímco já jsem se svíjela na gauči v nepřirozených pozicích, kamarádka se snažila co nejlichotivěji zachytit má masivní stehna posetá metličkovými žilkami.  Moje velmi vážné pokusy o rafinovaný výraz po chvíli okomentovala: „To nepůjde, prosím tě radši se jen usmívej.“ Celou tu habaďuru sledovala její roční dcera, která po mně házela hračky, a manžel, který při závěrečné retuši poznamenal: „Radši to trochu rozostři.“ Jen bych chtěla uvést na pravou míru, že si o sobě opravdu NEmyslím, že jsem sexy jako Carrie Bradshawová a ani jí nikdy nechci být. Uznávám, že seriál Sex ve městě mám ráda a dost mě ovlivnil, možná mě dokonce i trochu inspiruje. Carrie ale nikdy nebyla mým vzorem. Jasně, kdo by nechtěl nosit každý týden nové lodičky od Blahnika jen za to, že píše nějaký sloupek. Ale v minulosti byla mým vzorem spíš Charlotte. Rozkošná hospodyňka, co dělá všechno správně.  Pak ji nahradila Samantha. Ne pro to, že střídala chlapy, ale hlavně proto, že vždycky dostala to, co chtěla. Byla sebevědomá. Cílevědomá. Muži ji respektovali. Byla prostě úžasná. Dnes dobře vím, že Samantha je možná až moc jako chlap sama, že Charlotte je děsně upjatá a Carrie je vlastně strašná fiflena. Nejblíž je mi asi Miranda. Je praktická a nohama na zemi. Nejmíň ze všech vzdálená realitě. Má nejnormálnější práci a nejnormálnější oblečení. S určitým nadhledem můžu říct, že ten jejich život (v 1. a 2. řadě) se od mýho zase tak neliší. Ano, Praha není Manhattan, ale obzvlášť v první řadě, kde jim táhne na třicet, řeší plus minus vše, co poslední dva roky řeším já. Nechci se nikomu záměrně podobat, ani si na nikoho hrát, ale dneska je těžký nikomu se nepodobat.

Proč tedy vlastně píšu? Být spisovatelkou byl vždycky můj sen. Už od dětství. Proto si taky od nějakých asi deseti let píšu soustavně deník. Ale pozor! Tenhle blog není můj deník. To je třeba mít na paměti. Deníků mám doma pod postelí plnou banánovou krabici, ale tohle nejsou jen moje pocity a zážitky. Je v nich trochu ze mě, trochu z mého okolí a taky trochu fantazie. Bohužel zatím nemám žádné velké téma. Chci svým psaním vzbuzovat emoce, ukazovat nějaký směr, nastavovat zrcadlo, bavit, třeba i pomáhat. Ale zatím jsem nic pořádného nezažila a protože si nedokážu úplně všechno vymýšlet, tak píšu, o čem mě zrovna napadne. Jsem zdravá. Nemám žádnou nevyléčitelnou nemoc. Mám všechny končetiny. Všechny rodiče. Jsem z úplné, vlastě skoro harmonické rodiny. Vystudovala jsem vysokou školu. Byla jsem na Erasmu a jako au-pair ve Francii. Jako milion jiných lidí, kteří o tom už napsali. Chodím do práce jako milion jiných lidí. Ráda cestuju a chodím na jógu. Jako každá druhá holka dnes. Jsem aktuálně bez chlapa (a podle některých si tímto blogem akorát tak kopu hrob, protože prý chlapi nemají rádi příliš upřímné holky), ale to taky není jen moje téma. Možná právě tohle je to moje ono. V době, kdy se všichni snaží mermomocí být jiní, super úspěšní, cestovat co nejdál a co nejvíc tam toho zažít, vymyslet co nejoriginálnější start up, tak možná právě já můžu dokumentovat úplně obyčejný život jedné náplavy z Moravy, co se motá v Praze i ve vlastním životě. Teda za předpokladu, že to bude vůbec někoho zajímat. Jsem úplně obyčejná, nejsem ničím výjimečná. No a co. Psát mě prostě baví, je to můj koníček,  terapie, protože, co si budeme, čím mám zabíjet osamělé večery, když už jsem skoro všechny seriály na Netflixu viděla?  A tenhle blog? Řekla jsem si, že jestli to někdy chci brát vážně, tak je načase začít. Nechci se stát blogerkou, ale je pravda, že dneska je to nejsnadnější způsob. Za těch pár týdnů už mi blog přinesl pár zajímavých postřehů a zprávy od lidí, které jsem ani netušila, že mám ještě v přátelích. Moc si toho vážím. Kritiky i chvály. Aktuálně mám rozepsané dva větší „projekty“, tak uvidíme, co z toho bude.

Pro dnešek se s vámi podělím o moje úplně první literární dílo z roku 1997. Bylo mi sedm a absolutně nechápu, kde jsem k tomuto tématu přišla, ale asi jsem už od útlého dětství měla potřebu radit dívkám. Mé sedmileté já bylo o tolik chytřejší, než jsem já dnes! Kapitolu č. 2 bych si měla vzít obzvlášť k srdci. Kapitola 4 navazuje na kapitolu 3, ve které píšu, že do kina je třeba se naparádit, ale je mi záhadou, kde jsem vzala v sedmi letech ten obrázek rozestlané postele (v podstatě ale taky dobře, protože je to až po kině, takže na druhým rande!).

Prostě a jednoduše. Nechci být nová Třeštíková, ani se dostat ke Krausovi na červenou pohovku (i když…. :D). Ale když může Ivan Langer psát básně, Láďa Hruška vařit, když může jakákoliv holčička ukazovat na internetu, co si koupila na sebe, tak proč bych si i já nemohla trochu polechtat ego (protože ano, možná to taky celý je o tom, že jsem narozena ve znamení lva a potřebuju pozornost)? Ať už se můj sen splní nebo ne, ať už ty moje projekty jednou budou mít brožovanou nebo pevnou vazbu, můžu toužit po svém eroplánu jako Helenka Vondráčková. Pusťte si ji a sněte! Pěknou neděli přeju!

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s