Úvahy a inspirace

Diagnóza

Můj blízký přítel mi nedávno oznámil, že trpí psychickou poruchou. Už jen když píšu slova „trpět“ a „porucha“, tak je mi z toho divně. Obě tato slova mají velice negativní příznak a představím si při nich vojáka vracejícího se z války bez nohy. Můj blízký přítel taky trpí. Ale nejvíc trpí tím, že se bojí. Bojí se své diagnózy, bojí se, co to znamená pro něj, pro jeho blízké, pro jeho děti. Bere to jako obrovské selhání. A sebe považuje za něco nebezpečného. Když mi to blízký přítel oznámil, volil přirozeně opatrná slova a obával se mojí reakce. Moje reakce však nemohla být jiná než pozitivní. Ano, maniodeprese není žádná legrace. Troufám si říct, že o tom trochu něco vím, protože mám maniodepresivního člověka v rodině a taky jsem s jedním chvíli skoro chodila. Tenhle můj blízký přítel je vlastně třetí. A je úplně normální, cokoliv to slovo znamená. Není to nikdo nebezpečný. Tento člověk se však trápí a neví, jak to říct své rodině.

Maniodeprese se přitom skládá ze svou složek – z mánie a z deprese. Deprese samozřejmě není nic pěkného a to ani pro „zdravého“ člověka. I „zdraví“ lidé se rádi vymlouvají na depku, když se necítí ve své kůži nebo když se jim to zrovna hodí. Já jsem poznala úplně jinou depresi. Pamatuju si, když onen muž, se kterým jsem skoro chodila, otevřel dveře a já okamžitě věděla, že něco není v pořádku. Úplně se mu změnil výraz v obličeji. Dospělý urostlý muž se najednou schoulil do klubíčka v rohu místnosti, která vedle něj byla najednou obrovská. Úplně se v ní ztratil. A já vůbec nevěděla, co mám dělat. Naše cesty se pak rozešly a já musím přiznat, že jeden z důvodů byl i můj strach. Bylo mi nějakých 22 let, vůbec jsem nevěděla, co se sebou, natož s maniodepresivním cizincem. Nedokázala jsem ještě být oporou. Nemohla jsem mu ani pořádně pomoct najít vhodného lékaře. On ani o pomoc nestál. Nechtěl mě do toho zatahovat. Ani já jsem ho nechtěla jen tak pustit a vykašlat se na něj. Ale bála jsem se a to mě přemohlo. Skončilo to.

Jenomže pak je tu ještě ta druhá složka – mánie. Taky to nezní zrovna nejpřitažlivěji. Ale stav je to o poznání jiný. Právě proto mám na onoho muže, se kterým jsem skoro chodila, i skvělé vzpomínky. Na to, jak jsme se spolu smáli, na naše dlouhé filozofické rozhovory, na to, co mě všechno naučil, na to, jak tančil, jak zpíval, jak mě unesl v náručí jako nic, jak hluboce se mi dokázal dívat do očí a jak neotřelé mi skládal komplimenty a taky na to, jak neskutečný jsme spolu měli sex. Já vím, zase jsme u toho a já nechci, aby tohle byl sexuální příspěvek, ale je to na místě. Je na místě říct, že manický člověk není žádný psychopat, který vás bezcitně znásilní. Je to člověk zbystřených citů a smyslů, který v tu chvíli trochu té krásné mánie přenese i na vás. Ano, opravdu říkám krásné mánie, protože věřím, že mánie může být hluboce inspirující a kreativní prožitek. Je to jako když se pro něco nadchnete a nemůžete kvůli tomu spát, nemůžete se dočkat, až to budete dělat a pak nemůžete přestat.

To vše jsem se snažila vysvětlit i svému blízkému příteli. Věřím, že do určité míry je to dar. Já vím, trochu troufalé tvrzení od někoho, kdo na vlastní kůži nikdy nezažil, co to je maniodeprese. Mám jen vzpomínku na onoho muže, se kterým jsem skoro chodila, a pak taky na jednu návštěvu blázince se vším všudy, křikem i zamčenými a zamřížovanými okny. Téma duševních poruch se pomalu destigmatizuje. Nemůže se však destigmatizovat, pokud o něm nebudou mluvit ti, kterých se to nejvíc týká. A tím nemám na mysli, jen samotné „pacienty“, ale také jejich blízké. Nikdo by se neměl bát říct vlastní rodině, co mu je. Do určité míry to možná i trochu chápu. Jakmile se dnes začne o něčem mluvit příliš, získá to jakousi pachuť a ztrácí to na váze. Navíc je dnes jednodušší než kdy jindy se na duševní zdraví i vymlouvat. Každý z nás někdy řekl „nech mě, mám depku“, „já se z toho asi zblázním“ nebo něco podobného. Je to jako když se rodiče nevychovaných dětí vymlouvají na poruchy pozornosti. Ale nechci zabíhat tak daleko. Koneckonců, nejsem žádný odborník (i když samozvaný odborník jsem prakticky na vše).

Už jen to slovo porucha… Když se mi porouchá auto, zbavím se ho?
Odepíšu ho? Ano, jsme dnes naučení, že když se něco rozbije, nemá smysl to opravovat, protože to na internetu seženu hned znova a ještě levněji.
Jak ale opravit člověka? A musím ho nutně opravovat? Porucha přece nemusí hned člověka vyřadit z provozu.

Taky jsem vlastně chvíli trpěla poruchou. Asi rok jsem se trápila s opravdu krutými zažívacími potížemi. Vem to čert, co si budeme hrát na nějakou politickou korektnost – prakticky nepřetržitě jsem měla sračku jak bič.
Ať jsem snědla, co jsem snědla. Dělali mi všemožné testy, na lepek, na laktózu, nic se nepotvrdilo. Něco mi to dělalo míň, něco víc, prý si to mám vysledovat a nebýt ve stresu. Nepřipadala jsem si ve stresu, stres je pro slabochy, přesvědčovala jsem se, to já přece nejsem. A přitom jsem zrovna dopisovala diplomku a snažila se udržet při životě vztah, který už sotva dýchal. Takže možná jsem přece jen ve stresu trochu byla (o čemž svědčí i fakt, že několik týdnů po rozchodu jsem měla jako mávnutím kouzelného proutku zase ukázkovou stolici). Ta doba, co se to se mnou táhlo! Nevěděla jsem dne ani hodiny, kdy to udeří, všude, kam jsem přišla, jsem nejdřív musela zjistit, kde je nebližší záchod. Živočisné uhlí jsem nosila po všech kapsách. Zažila jsem si pravdu krušné chvíle. Například v Regiojetu z Prahy do Olomouce, když zrovna nefungovaly záchody. Pot mi tekl úplně všude, jak jsem k sobě vší silou tiskla půlky. V Olomouci na nádraží jsem na hnusném nádražním záchodě předvedla něco, čemu můj kamarád říká „rozprašovač“. Domů bych to už neudržela. Nebo třeba Forum Romanum v Římě, jehož pravou rozlohu si člověk uvědomí až ve chvíli, kdy chůzí rychlochodce peláší k východu, kde jsou jediné záchody, které se chystají zavírat. A ještě nesplachují… Některá jídla jsem mohla jíst rovnou na záchodě, jako panenka Baby Born, které kašička taky vždy rovnou protekla celým umělohmotným tělíčkem. Něco mě to ale přece jen naučilo. Naučila jsem se mluvit o hovně v jakékoliv podobě a nestydět se za to. Je mi líto (ale jen trochu), jestli vás tímhle znechucuji. Ale stejně jako by se člověk, který má průjem, neměl bát zeptat se, kde je tady záchod, vzít si na něj s sebou časopis a říct si o živočišné uhlí, tak ani člověk, který trpí duševní poruchou, by se neměl bát říct si o pomoc. A vyslovit nahlas, co mu je.

Já vím, trochu úchylné přirovnávat maniodepresi ke sračce. Ale koneckonců, nejsme všichni ve stejných sračkách? Všichni potřebujeme toaletní papír.

Tak se na to pojďme vysrat! Protože není přece nad to se krásně z podoby vysrat!

Člověku je hned líp, svět je krásnější, tráva zelenější…

Nechci si z toho dělat srandu. Jen chci, aby se mí blízcí přátele nebáli.



1 komentář: „Diagnóza

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s