Kultura a společnost

Ženy v běhu

Vyrazila jsem si po dlouhé době s kamarádkou do kina na nový český film (přirovnávaný ke komediím typu Bridget Jonesová) Ženy v běhu.

Vladimír Polívka a Ondřej Vetchý se usmívali ze všech plakátovacích ploch po mé cestě z práce i do práce, s kamarádkou jsme se už dlouho neviděly a usoudily jsme, že by právě tohle mohla byt ta pravá oddechovka v pátek po práci. Nakonec jsem tam vlastně šla i trochu pracovně, protože pracuju ve firmě se sportovním vybavením, tak jsem potřebovala vidět, co tam budou mít hlavní hrdinky na sobě. Film byl opravdu hodně oddechový, zřejmě to tak bral i režisér a herci. Škoda jejich potenciálu. Myšlenka dobrá, pár pěkných záběrů na Prahu z Vyšehradu, hodně Adidas oblečení, pár vtípků od Vetchýho, pár ryze reklamních záběrů a pár záběrů, jak z reklamy na Linku bezpečí (příběh Veroniky Kubařové, pardon Veroniky KHEK Kubařové, a holčičky za oknem). Kdyby se tam ten mladej Polívka aspoň párkrát objevil bez trička, když už je to film pro ženy… S kamarádkou jsme se shodly, že spíš než pro ženy, je to film pro psy, protože psích hrdinů tam bylo skoro stejně jako lidských.

Co ve mně ale spíš vyvolalo emoce byl nákup občerstvení před kinem. Dlouho už jsem v kině nebyla, tak jsem si řekla, že si dopřeju popcorn a colu. Výhodnější je to samozřejmě v menu. Střední menu za 200, to je stejná cena jako za lístek. Kino se už skoro stává výsadou vyšší střední třídy. Když jsem se konečně dostala na řadu, požádala jsem o menu malé. Nebylo sice napsané na svítící tabuli nad hlavami prodavaček (nebo cinema specialists nebo jak je to teď politicky korektní nazvat), ale řekla jsem si, že když existuje menu velké a střední, musí existovat i malé. Ale ono ne! Pobaveně jsem to naznačila brigádnici, že nedává smysl mít střední a velké menu, když neexistuje malé menu. To střední se potom stává malým. Nemůžu přece mít střední menu, když není uprostřed mezi dvěma variantami. Kamarádka začala zvedat oči v sloup, tak jsem pochopila, že nebudu trapčit a nechám to být, koupila jsem si samozřejmě to střední, ale naštvalo mě to. Nikdy jsem nechtěla být taková ta nepříjemná ženská, co se hádá kvůli blbostem. Nešlo mi vůbec o ty peníze, stejně jsem si to koupila, protože jsem na to měla chuť, ale tady jde o princip! Myslela jsem si, že už jsem dospělá a umím se nad takovéto věci povznést. Ale ne, asi neumím. Nebo ještě nejsem dospělá.

O dva dny později jsem se vydala na nákup nových džín. Nenávidím to, protože z toho mám tak akorát depresi, že mám tlustý stehna. Zase jsem si potvrdila, že neexistuje střední varianta. Mám velikost 38, což je bohužel asi nejčastější velikost českých žen. Je tedy často vyprodaná. Proč se na to ty obchody nepřipraví? Takhle to vypadá, že džíny nakupují jen holčičky, co sotva odrostly dětskému oddělení (protože velikost 34 prostě není ženská velikost!) nebo těhotné ženy (jak je možný, že když mi to sedí před stehna, odstává mi to na břiše a zadku?). Průměrná česká žena má prostě smůlu. Musí si koupit střední menu a pak se kvůli tomu nevejde do žádných džín. Možná bych měla začít běhat. Pokud to půjde tak snadno, jak v tom filmu (protože holkám to šlo úplně samo, nenarazily na žádnou překážku, žádná krize, žádný vyčerpání, v jejich podání běh vypadá jako velice odpočinková aktivita, u které člověku krásně zdravě zčervenají líčka a ještě si u toho vyběhá zásnubní prsten), tak možná jednou natáhnu i ty 34.

Ale já vlastně nechci. Jsem 38, střední velikost, průměr, a chci, aby se tomu přizpůsobil i trh.hnus

1 komentář: „Ženy v běhu

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s